Dojem z vlády Petra Nečase je natolik intenzivní, že málem vymazává z paměti zážitky s vládami předchozími. Což by zejména v případě kabinetů Zemana, Grosse a Topolánka byla škoda. Hodnotit první rok, který jsme s exekutivním týmem ODS, TOP 09 a VV završili, lze z nepřeberných úhlů pohledu. Vyberme si čtyři: aféry, koaliční vztahy, reformy a ostatní („provozní“) agendu.

Nejostudnější kauza je dědictvím po Topolánkových časech a jmenuje se PromoPro. Rozfofrované miliony za ozvučení českého předsednictví EU, jež dorazily až kamsi na účty lesnických firem, jsou exemplární ukázkou politické nezodpovědnosti: Alexander Vondra (bývalý vicepremiér pro evropské záležitosti a dnešní ministr obrany) nic, on muzikant. Co připravili jeho podřízení, podepsal vedoucí Úřadu vlády Novák a proplatil ministr financí Kalousek. Pan Vondra si myje ruce. Tedy ne docela: přiznává politickou odpovědnost, což v jeho případě znamená slovo puštěné po větru, nikoli čin typu omluvy nebo přímo demise.

Nedivil bych se, kdyby část ze zatoulaných peněz skončila na neoficiálních partajních kontech, případně kontech subjektů spolupracujících na volebních kampaních.

Tím se kauza PromoPro protíná s aférou Drobil-Knetig-Michálek. Někdejší poradce exministra životního prostředí se totiž svěřil, že peníze protékající Státním fondem životního prostředí by měly pomoci Drobilově politické kariéře. A teď si vezměme všechny „velké“ i „malé“ potůčky neoficiálně odtékající z nádrží, jímž říkáme veřejné rozpočty. Opravdu se v nich čvachtají jen nenasytní jedinci? Anebo přihlížíme problému mnohem vážnějšímu, systémovějšímu — nelegálnímu bohatnutí zájmových politických a ekonomických skupin na úkor státu?

Ke koaličním aférám nelze nepřičíst „půjčky“ rozdávané mezi poslanci Věcí veřejných, milióny iluzionisty Babáka, spolufinancování VV skrze vydavatelství Pražan a koneckonců i samotný nástup nejmenší vládní strany do vysoké politiky. Poprvé zde máme partaj, jež byla v materiálech soukromé firmy vedena jako její politická divize. Jedinou záhadou je, proč si hybatel VV Bárta vybral sektářské oslovení „superguru“ a ne manažerské „ředitel“.

Vztahy mezi členy vládní koalice se dají nejlépe charakterizovat slovy „nedůvěra“ a „pohrdání“. I když, pravda, Karel Schwarzenberg volí výrazy zemitější: „pitomci“, „paka“. Je to dáno jednak nekompatibilitou Věcí veřejných a jejich neotrkaných poslanců se starými vlky. Skřípe programová debata i personální vyjednávání. Základní dinosauří figuru — dostat „své“ lidi, kam se dá (ve veřejné správě i firmách se státní účastí) — se už ale VV naučit stihly.

Koalice přesto patrně přežije další měsíce, možná i roky. Spolu chyceni, spolu pověšeni, říká se. Vládě už nevěří ani pětina občanů a volby by pro koaliční strany dopadly katastrofálně. Navíc šikovnou náplastí na utržené rány mohou být kšefty kolem ekotendru, dostavby Temelína, penzijní reformy nebo vybavování armády.

Nedůvěra veřejnosti ve vládu nevyplývá jen z věčných a nekonečných tahanic. Snad ještě více se za ní skrývá arogantní přístup koalice k reformám: Reformovat se musí, a to jedině po našem! Bohové (či snad ďáblové?) konkurenceschopnosti a modernizace si žádají oběti, jinak jejich apoštolové (ratingové agentury, bankovní domy a spol.) rozpoutají peklo na Zemi.

Smysl reforem (daní, penzí, sociálního systému, zdravotnictví) je vysvětlován vágně a nepřesvědčivě. Nad obsahem se nevede žádná diskuse. Zákony jsou leda jako kost hozeny na stůl tripartity či Sněmovny, ovšem s nulovou nadějí opozice nebo sociálních partnerů ovlivnit jejich podobu. Vládě se nakonec četné aféry a vnitrokoaliční přestřelky hodí: pomáhají zastínit nedůstojné uvádění reforem v život.

Vláda věrná sloganu „Po nás potopa“ odolává občanským protestům, peticím, odborářským stávkám, radám svého poradního NERVu i naléhání opozice. Papiňák společenského napětí se stává víc a víc nebezpečným. Možná, že dříve, než bouchne, přijdou předčasné volby. Jisté to ale zdaleka není…

Pokud bychom za něco mohli kabinet i pochválit, museli bychom šáhnout do šuplíku „všedního“ vládnutí. Avizovaný boj s korupcí se sice nekoná a Johnova protikorupční strategie je smutným (nerealizovaným) mementem, nicméně zákon upravující zadávání veřejných zakázek se ministerstvu pro místní rozvoj docela povedl (ačkoli sám ministr Jankovský vzhledem k aktivitám své rodinné firmy čistou lilii zdaleka nepřipomíná). Sympatický je průvan na ministerstvu obrany i resortní Bílá kniha, na jejíž přípravě spolupracovali i nezávislí experti. Dojem ale kazí Vondrova čmouha „PromoPro“. Ministerstvo zemědělství se sice ocitlo na tapetě kvůli „Dřevěné krize“, leč čerstvý záměr ztransparentnit veřejné zakázky v Lesích ČR (a nechat na ně dohlédnout Transparency International či spolehlivé ekonomy typu Miroslava Zámečníka) zaslouží uznání. Podařilo se též instalovat solidního policejního prezidenta Lessyho a poctivého nejvyššího státního zástupce Zemana. Není ale jisté, nakolik jim vládní politici vytvoří prostor pro důslednou práci. Spor o vrchního státního zametače Rampulu je výmluvný.

Kdyby měly být hodnoceny jednotlivé strany, platilo by, že aféry se zatím vyhýbají TOP 09. Těch několik drobných zaznamenatelných úspěchů ale zase jde za ODS a VV. Nic však není černobílé. Stejně tak bychom mohli říct, že nejúspěšnější ministr je ten, který nic zásadního nezkazil a o němž se nejméně mluví — Martin Kocourek (velící průmyslu a obchodu). Jenže málo se ví také o aktivitách Karla Schwarzenberga, a to už je opravdu potíž. Česká zahraniční politika je neviditelná, v evropské agendě se vláda plácá. Ani rok od svého vzniku nedokázal kabinet odsouhlasit svoji zahraničněpolitickou koncepci.

Šlo by pokračovat dál — od vztahu vlády k lidským právům a menšinám až po neujasněnou strategii rozvoje školství a vzdělanosti. Výčet trápení s Nečasovou vládou by byl ještě dlouhý. Každý den s ní připomíná očistec, proto to vypadá, jako by zemi kormidlovala od nepaměti.

Nezapomínejme ovšem na výzvu skrývající se za jejími eskapádami: Všichni, kteří tuší, že by Česká republika měla být spravována jinak, lépe, zodpovědněji, by měli umět hledat společnou řeč a spolupracovat. Nahradit za čas jeden chaos druhým by bylo tím nejhorším, co bychom mohli provést.