Ústředí Sociálnědemokratické strany Německa, berlínský Willy-Brandt-Haus hostilo koncem minulého týdne konferenci věnovanou organizačním změnám uvnitř evropských sociálnědemokratických a socialistických stran. Na pozvání německé Friedrich-Ebert-Stiftung přijeli politici a pracovníci think-tanků z řady západoevropských zemí, Španělska, Itálie, Řecka a Turecka. Nechyběly dvě zástupkyně islandské sociální demokracie. Ze střední a východní Evropy se účastnili pouze zástupci Chorvatska, Polska a České republiky, pokud je vyjmenujeme v pořadí podle reprezentativnosti jejich delegací. Mimo země, které se debaty evropské demokratické levice účastní již tradičně, dostali v panelech konference prostor k vystoupení jen Turek a Islanďanka.

Poslanci, akademici i politicko-organizační pracovníci hovořili o krizi struktur. Lidé strukturám jako takovým nedůvěřují, mladí lidé napříč Evropou nechtějí uvnitř větších formalizovaných struktur pracovat. Bez členů a přinejmenším nevyslovované podpory ovšem řada struktur, které dnes umíme používat, ztrácí oprávnění k činnosti. Pokud slouží jen babičkám v zapadlých vískách, jen malé části zaměstnanců nebo hrstce kariéristů jako výtah k moci, pak církve, odborová sdružená ani tradiční politické strany přeci nepotřebujeme. Přesněji, nepotřebovali bychom je, kdyby jejich popis v této vcelku rozšířené podobě platil.

Britská, španělská nebo německá sociální demokracie podle svých zástupců na berlínské konferenci přišly za posledních pár desetiletí zhruba o polovinu členů. Podobně strmý pokles členstva zažívají napříč Evropou ale i křesťanští demokraté, odboráři a v církvích organizovaní věřící. Lidé v těchto stárnoucích strukturách pak mají sklon vyzdvihovat různá živelná hnutí typu španělského 15M. Mezi jejich příznivci vnímají potřebu solidarity, jejich organizační schopnosti i nadšení pro společenskou práci.

Lidé z těchto hnutí ale zpravidla nemají důvěru v politický systém. Přespříliš snadno totiž dovedou přinášet doklady, že řada klíčových rozhodnutí vzniká v nikým nevolených (anebo jen velmi nepřímo volených) strukturách. Vědí, že globální trh může snadno udělat iluzi z politického rozhodování v Řecku nebo Portugalsku skrze rozhodnutí Mezinárodního měnového fondu. A že totéž platí o České republice, kde premiér své kroky i před Ústavním soudem obhajuje odkazem na indexy ratingových agentur.

Živelná sociální hnutí, i když jen krátkodobě, nabízejí výhodu masovosti a nadšení. Jejich neochota zapojit se do stávajících rozhodovacích struktur a neschopnost vytvořit rozhodovací struktury vlastní, jim ovšem brání uplatňovat vliv. Hrstka přestárlých členů strany v některé místní organizaci má na reálnou politiku větší vliv, než dvacetitisícové shromáždění, které není s to dát důvěru menší skupině vlastních reprezentantů. Přinejmenším si v tomto duchu v Berlíně na anarchičnost hnutí 15M stěžovali poslanci španělské socialistické strany.

Jsou to přitom právě španělští socialisté, komu hlasy těchto lidí ve volbách chybějí. Konzervativní Lidová strana s nimi počítat nemůže. Protože ale socialisté nemají odpovídající komunikační nástroje, nemohou se ani oni stát těmi, kdo budou popisovat, formulovat a veřejně zastávat jejich postoje.

Něco podobného, opět napříč Evropou, platí v souvislosti s profesionalizací politické práce o dalších skupinách obyvatel: Dělnících, kteří obtížně mohou propojovat zaměstnání s politickou prací, když už se o politice nediskutuje v dílnách. Mladých ženách, které se těžko mohou cítit komfortně v prostředí, kde většinu tvoří muži starší padesáti let. Socialisté i sociální demokraté přítomní koncem minulého týdne v Berlíně si uvědomovali všeobecnou krizi struktur a hledali cesty, jak ji překonat. Žádná struktura nemůže dlouhodobě přežívat, aniž by zvládla obnovovat samu sebe.

Jedním z kroků na této cestě se zdá být vyjít vstříc životnímu stylu lidí, o jejichž zapojení do struktur politické práce, strany stojí. Formálně vzato nemůže nic bránit tomu, aby stranická schůze probíhala v rámci pikniku v sobotu ráno, pokud je v nějaké zemi zvykem konat v sobotu ráno pikniky. Nemůže být problém nechat lidi, aby se tričkem nebo kočárkem s logem strany nebo heslem ze stranického programu identifikovali se sociální demokracií coby jednou ze svých pěti či sedmi žitých identit.

Ve výsledku je třeba nečekat až do strany, církve nebo odborového sdružení vstoupí další dva nebo tři tisíce mladých, aktivních a vzdělaných lidí, ale přicházet za lidmi tam, kde víme, že budou, a k činnosti ve formalizovaných strukturách je více či méně rafinovaně ponoukat. Doposud jsou to právě tyto struktury, které mohou všichni lidé využívat coby nástroj k utváření podoby světa, ve kterém žijí.