Lenka Zlámalová ve spolupráci s editorem označuje zdravotní pojišťovny za „trafiky pro odboráře a politiky“. Jako příklad uvádí „politicko-odborářskou kliku ve VZP“. Odborářskými trafikanty v tamní správní radě mají být špičkový makroekonom Ing. Martin Fassmann a MUDr. Milan Sojka. Co je na tom špatného? Zlámalová alespoň ví, co je to veřejnoprávní korporace a jak jsou obvyklé. Ne tak komentátor Martin Weiss, který zdravotní pojišťovny dosti nepřípadně srovnává s pražskou katedrálou. Představa, že instituce patří takzvaně „sama sobě“ je pro něj dozvukem středověku. „To“, rozumějme veřejnoprávní postavení a celkově zákonná úprava zdravotních pojišťoven v ČR.

Učitelka a matka jsou znepřátelené sousedky, zlínská přestupková komise je marně vybízela ke smíru. Až přestupek skončil na Nejvyšším správním soudu u senátu vedeného Vojtěchem Šimíčkem. A ten označil za klíčové, že učitelka v tu chvíli vychovávala - použila odstrašující příklad z vlastního domu (dívka podle ní vede partu sprejerů, počmárala jí schránku neslušným obrázkem a jednou na ni ´zčásti obnažila své pozadí´). Učitelka smí promluvit jazykem žáků, nelze po ní chtít jen emocionálně bezbarvé výrazy, řekl soudce: ´Požadování takové neutrálnosti či, módně řečeno, politické korektnosti, by výrazně zmenšilo účinky výchovného působení.´" (citováno ze staršího Němečkova komentáře). „Školství je tak další oblastí, nad kterou se postupně rozprostírá soudní přezkum,“ konstatuje v LN Němeček sice bez nadšení, ale s připomínkou, že to je nejspíš průvodní jev v zásadě chválylhodné ztráty vrchnostenského postavení učitele.

z úplně jiných pozic

Kratochvíl představuje i rodinný „dům v kožichu a s deštníkem“. Jeho autor Petr Suske „z balíků slámy vyskládal vnější viditelný plášť, který jen protipožárně impregnoval a potáhl jemnou kovovou sítí proti zahnízdění ptáků. Nad tento „stoh slámy“ rozevřel typický hi-techový baldachýn z průsvitné membrány, možná — více než důvodu ochrany stavby — proto, aby romantický tón návratu k přírodě vyvážil elegancí technické civilizace. Dřevěná konstrukce domu je vyzděna jen patnácticentimetrovou zdí z nepálených cihel: sláma zvenku izoluje, cihly akumulují teplo, a navíc jako živý materiál působí příznivě na vnitřní klima domu. Dům má téměř nulové tepelné ztráty a patří tedy do kategorie pasivních domů, jimž k vytápění stačí vedlejší tepelné zisky z provozu domácnosti a energie slunce vstupujícího jižní stěnou, absorbovaná v podlaze. (…) Nevím, zda tento dům leze považovat za krásný v klasickém významu slova,“ píše Petr Kratochvíl. „Rozhodně je však esteticky působivý, a to na všechny smysly. (…) Využití tradičních materiálů a technologií zde evidentně není projevem ideologického programu, ale především odrazovým můstkem kreativity.“