Energie jen pro někoho

Tomáš Tožička

Zapnout rádio, uchovávat potraviny v lednici, svítit, vařit. To jsou věci, které jsou pro nás tak běžné, že už o nich ani neuvažujeme. A přitom to na většině planety není žádná samozřejmost.

Když si připravujeme teplé jídlo, spouštíme pracovní stroje či vybavení, zapínáme si rádio, televizi či hudební přehrávač, když se dopravujeme do práce nebo za přáteli, když si večer rozsvítíme světlo, když se jdeme umýt... Pokaždé využíváme některý z moderních zdrojů energie. Ani nám nepřijde, jak je úžasné, že všechny tyto možnosti můžeme využívat.

Na globální úrovni, nemá vůbec žádný přístup k elektrické energii každý čtvrtý člověk. Přes půl miliardy lidí tak nemá možnost využívat večer elektrické světlo, má jen omezené možnosti poslouchat rádio. Tito lidé nemohou využívat moderních komunikačních technologií, nebo využívat modernější technologie pro své podnikání. Kvůli chybějící elektrifikaci venkovských škol a zdravotních center nemají přístup k adekvátnímu vzdělání a zdravotní péči, zaměstnanci těchto institucí mají jen omezené možnosti vlastního rozvoje.

Přes 2,6 miliardy lidí závisí ve své energetické spotřebě na různých formách biomasy — palivovém dřevu, dřevěném uhlí, sušeném zvířecím trusu. Tato energie je využívána především na vaření. Velká část těchto lidí — především ženy, trpí zdravotními problémy, které působí zplodiny z pálení. Podle mezinárodní zdravotnické organizace zemře v důsledku působení kouřových zplodin na 1,4 miliony obyvatel. A jsou to zase především ženy, které věnují i několik hodin denně obstarávání paliva. K tomu můžeme ještě připočíst čas, který musí strávit čerpáním a donáškou vody.

V roce 2000 byla na Miléniovém summitu OSN schválena deklarace, z níž se zrodily Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs). Tento zatím nejambicióznější planetární projekt si vytkl za cíl, zásadně snížit na globální úrovni všechny formy extrémní chudoby. Je zajímavé, že otázka zajištění moderních zdrojů energie pro nejchudší obyvatele a oblasti se v těchto cílech neobjevila.

Při tom se tu objevil úkol zpřístupnit rozvojovým zemím výhody nových technologií především v informační a komunikační oblasti. Ovšem tato, pro rozvoj jistě důležitá, výhoda bude sloužit jen a pouze těm, kteří budou moci využít elektrické energie.

To však platí o mnoha rozvojových cílech. Jen těžko budeme moci snižovat dětskou úmrtnost či úmrtnost rodiček, když desetitisíce zdravotních center a jejich zaměstnanců nebudou mít přístup k elektřině.

Pokud chceme zlepšit stav vzdělání a také omezit genderové překážky k jeho dosažení, je rovněž nezbytné, aby učitelé i školy měly přístup k energii, aby na farmách mohli využít moderní a udržitelné zdroje místo toho, aby se věnovali shánění paliva a donášce vody.

Těžko zlepšíme kvalitu života lidí ve slumech, když jim vhodnými technologiemi nezpřístupníme světlo, pitnou vodu a hygienická zařízení. A to těžko uděláme bez efektivních energetických zdrojů.

Můžeme se snažit bojovat proti odlesnění, ale chudí lidé také potřebují vařit, a dokud nebudou mít jiné možnosti, nezbude jim nic jiného, než kácet stromy a pálit dřevěné uhlí.

V Evropské unii i v systému OSN se začíná diskutovat tzv. energetická chudoba jako téma, které je nezbytně nutné řešit. Ať již vzhledem ke klimatické změně nebo kvůli eliminaci globální chudoby. Na Summitu Millenium + 10 řekl generální tajemník OSN Ban-Ki Moon: „Všeobecný přístup k energiím je klíčovou prioritou globální rozvojové agendy. Je základem všech rozvojových cílů tisíciletí.“

V podobném duchu se mluvilo i na Summitu k problémům nejméně rozvinutých zemích zemí v roce 2011 v tureckém Istanbulu. Otázka energetické chudoby se sice stává jasným politickým tématem, ale zatím schází jasné odhodlání ke skutečnému řešení. Nestačí totiž jen vydat nějaké prohlášení či stanovit cíl a k němu nějaké indikátory. Důležité je také nalézt proveditelné nástroje, kterými je možno vytyčeného cíle dosáhnout. A samozřejmě to nejdůležitější, je třeba na to mít dostatečné finanční zdroje.

V současnosti se odhaduje, že dosáhnout všeobecného přístupu k elektrické energii do roku 2030 by stálo asi 36 miliard USD. Je to jistě obrovská částka. Pro srovnání je to asi třetina ročních výdajů na oficiální rozvojovou asistenci (ODA) zemí OECD. Nebo necelá polovina zdrojů potřebných na sanaci škod v Iráku. Je to čtyřicetina částky vdávané ročně na zbrojení.

Přitom je zřejmé, že nastartování udržitelné energetiky v rozvojových zemích by napomohlo nejen místnímu a regionálnímu rozvoji, ale působilo by pozitivně i na růst globální ekonomiky. Takový vývoj by pak měl i kladný dopad na řešení energetické situace v rozvinutých zemích, protože by to nastartovalo výzkum, vývoj a produkci nových technologií a nových řešení pro lokální sítě a skutečně participativní energetiku.

Evropská Unie je v současnosti největším donorem energetických projektů v rozvojových zemích, Ale jen malá část těchto aktivit je zaměřena na skutečně chudé oblasti a na nejchudší oblasti. Centralistická řešení postavená na velkých elektrárnách a rozsáhlé přenosové soustavě jsou však v rozvojových zemích na své hranici.

Mnohé země jsou dnes schopny energii vyvážet, aniž by dokázaly zajistit její distribuci k většině vlastního obyvatelstva. Obrovská a řídce osídlená území není možno zasíťovat a proto je jediným reálným řešením vytváření lokálních sítí nebo instalace ostrovních energetických systémů.

Samozřejmě transfer technologií do zemí, které nemají nejen výrobní, ale ani širší servisní kapacity, kde je polytechnická výchova na relativně nízké úrovni s sebou nese mnoho problémů. Na ty je třeba myslet a hledat pro ně vhodná řešení.

Je nezbytné hledat vhodné zdroje energie pro odloučené komunity, s využitím stávajících technologií — fotovoltaika, větrné turbíny, malé vodní zdroje, biomasa atd. Přitom je třeba myslet na možnost přímého využití mechanické energie na pohon strojů a zařízení. Je třeba vytvářet jasné technologické postupy, návody a manuály pro jejich implementaci a vhodné kombinování a to pro jednotlivé instalace nebo budování lokálních sítí. Je potřebné zvyšovat kapacity v rámci existujících vzdělávacích systémů pro jejich širší využívání a to zejména v rámci polytechnické výchovy.

Přestože existují udržitelné technologie, které by mohly pomoci chudým a odloučeným komunitám, nejsou tyto technologie zatím dostatečně připraveny pro aplikace v extrémních podmínkách rozvojových zemích. Proto je nutné věnovat se efektivnímu přizpůsobení moderních technologií pro využití v chudých a odloučených komunitách. Je třeba brát v úvahu odolnost zařízení vůči extrémním povětrnostním podmínkám v tropických a subtropických oblastech (např. vysoké teploty, vlhkost, elektrostatické výboje, hmyz a další).

Vaření představuje bezpochyby nejvyšší energetickou spotřebu pro chudé lidi v rozvojových zemích se současným nebezpečím deforestace a ohrožení zdraví zplodinami. Je tedy třeba nalézt a uvést do praxe efektivnější metody využití palivového dřeva (pece, vařiče) s ohledem na tradiční metody přípravy jídla; zlepšit lesní management; nalézt variantu k palivovému dřevu např. využitím lokálně produkovaného rostlinného oleje nebo zbytků po jeho lisování; využitím biomasy pro výrobu bioplynu; uplatněním solárních vařičů.

Musíme také myslet na to, že nové technologie mohou znamenat zvýšenou ekologickou zátěž.

Proto je nutné od počátku projektového cyklu myslet na minimalizaci ekologických rizik a odpadů. Zavádět postupy pro recyklaci odpadů nebo bezpečné dočasné deponovaní.

A v neposlední řadě je dobré si uvědomit, že direktivní prosazování zásad průmyslového managementu, resp. donorských postupů, není vždy tím nejvhodnějším v podmínkách komunitního plánování. Proto v rámci přípravy a realizace projektů v rozvojových zemích musíme používat adekvátní prostředky řízení a v partnerské spolupráci je rozvíjet tak, aby zohlednily místní sociální a kulturní podmínky a posílily vlastnictví komunit. Je třeba aplikovat princip společné, ale rozdílné, odpovědnosti.

Jen při otevřeném přístupu se můžeme dočkat toho, že na poli udržitelné energetiky dosáhneme v rámci mezinárodního spolupráce výsledků, které otevřou dvěma miliardám lidí na této planetě dveře k důstojnému životu a nám všem zajistí zdravou planetu, na níž se budou lidé moci těšit základním technologickým výdobytkům civilizace.

    Diskuse
    VW
    July 9, 2011 v 0.25
    Vhodné zdroje se však vyrobí jen průmyslovým způsobem
    Vážený pane Tožičko, co však už neříkáte je, že "vhodné zdroje energie pro odloučené komunity, s využitím stávajících technologií – fotovoltaika, větrné turbíny, malé vodní elektrárny, elektrárny na biomasu atd", třeba i ty solární vařiče se musí do daných komunit dodat odněkud, kde díky "centralistickému řešení postaveném na velkých elektrárnách a rozsáhlé přenosové soustavě" je potřebný průmysl, který dokáže vyrobit potřebné materiály (třeba polovodiče pro forovoltaiku) nebo ocel, hliník či kompozity pro turbíny ať už větrné či vodní, kotle na biomasu. Je třeba vyrobit i všechny elektronické komponenty pro vytvoření místní sítě. Jak už jste poznal na vlastní kůži, tak takový ostrovní režim potřebuje servis, náhradní součástky a výměnu opotřebovaných komponent. A nic z toho si dané komunity a místní ostrovní energetika postavená na Vámi prezentovaném základu nevyrobí. K tomu je potřeba velká energetika, jinak se tyto komponenty a potřebná zařízení nevyrobí a už vůbec ne dost lacino na to, aby so mohla hromadně dodávat třeba chudým oblastem v Africe. Pokles cen fotovoltaiky ve světě i u nás v nedávné době byl dán hromadnou výrobou panelů v Číně za pomocí levné energie produkované pomocí velkého množství nových fosilních, vodních i jaderných zdrojů, které se tam vybudovaly.
    TT
    July 9, 2011 v 12.19
    Kouřící komín, značka pokroku
    Dobře placení lobisté centralizované fosilně nukleární energetiky a energeticky náročného průmyslu si samozřejmě nedovedou představit technologii, pomocí kterých je možno vyrábět nízkoenergetické produkty.

    Fosilně nukleární energetika je dnes už už zaostalá jako paroloď, ale majitelé hamrů také označovali parní stroj za nesmysl. Co by všem přeplacení výzkumníci jádra dělali, kdyby jim sebrali jejich těžce dotovanou hračku? Museli by začít pracovat přemýšlet a neměli by čas na psaní propagačních agitek pro ČEZ.

    Samozřejmě, že veškerý materiál potřebný na elektrifikaci odlehlých oblastí je možno vyrobit pomocí energie z OZE. Zvláště, kdyby se výroba komponent přesunula do cílových zemí, kde je možnost využití OZE mnohem větší.
    VW
    July 9, 2011 v 14.37
    Vážený pane Tožička invektivy nejsou fakta
    Vážený pane Tožičko, mohl bych také psát ve stylu, že tento článek napsal "Dobře placený lobista solárních baronů, který díky svým neznalostem fyziky nemá reálnou představu o možnostech energetiky v současnosti i v nejbližších desetiletích. Co by dělal, kdyby mu vzali jeho drahou hračku a musel by začít přemýšlet a pracovat." Měl bych úplně stejně pravdu jako Vy. Ale taková výměna invektiv je na nic a nepřispívá k seriozní diskuzi. Takže fakta. Pochopitelně můžete přenést výrobu do těchto cílových zemí, ale v tom případě tam musíte vytvořit tu Vámi v článku kritizovanou centralisticky ovládanou soustavu postavenou na velkých elektrárnách. Pochopitelně je v některých těchto oblastech větší potenciál pro obnovitelné zdroje, takže těmi velkými elektrárnami mohou být třeba i velké hydroelektrárny nebo sluneční tepelné elektrárny, jejichž konstrukce se nyní výrazně zlepšila a zefektivnila (viz http://www.osel.cz/index.php?clanek=5664 ) i některé další obnovitelné zdroje. Ovšem i tyto zdroje mají své ekologické dopady a kromě výhod i nevýhody. S největší pravděpodobností se ani tyto regiony neobejdou bez zdrojů jiných. Pane Tožička, jmenujte mi alespoň jeden jediný stát či oblast, které svůj průmysl (a bez průmyslu nedokážete vyrobit zařízení pro vybavení Vašich oblastí s ostrovním zásobováním elektřinou) zásobují dominantně jinými obnovitelnými zdroji než hydroelektrárnami. Rakousko už čtvrt století usiluje o přechod k obnovitelným zdrojům, není tam žádný jaderný lobista a v podstatě ani fosilní, pouze zelení. Kdyby však nemělo Alpy, které umožňují vyrobit 61 % rakouské produkce elektřiny, tak by bylo v obnovitelné energii úplně dole. Vítr a slunce tam vyrobí pouze 3 % elektřiny a biomasa 6 %, fosilní pak 29 %. A to ještě musí Rakousko značné množství elektřiny dovážet. V celém světě vyprodukuje slunce, vítr a biomasa pouze 2 % elektrické energie. I kdyby dnes existovaly technologie, které umožňují přejít plně na obnovitelné zdroje výroby elektřiny bez řádového zvýšení nákladů na ní, tak by tak masivní změna musela kvůli investiční i stavební náročnosti probíhat desetiletí. Ale takové technologie neexistují a pravděpodobně minimálně hodně dlouho ani existovat nebudou. Možná by bylo dobré si přečíst knihu Davida MacKaye Obnovitelné zdroje bez emocí ( http://www.withouthotair.com/ ).
    Také já považují za důležité zajistit všem lidem dostup k elektrické energii a tím i všem výhodám, které z toho plynou. A souhlasím, že v řadě oblastí může být velice dobrým řešení ostrovní režim postavený hlavně na obnovitelných zdrojích. Je však nutné zajistit spolehlivý servis, dostupnost náhradních součástek a možnost výměny částí systému po vypršení jejich životnosti. A také případné vyřešení zálohování v důležitých případech (třeba nemocnice).
    Ale to bude možné jedině tehdy, jestliže průmyslové státy dokáží potřebné zařízení vyprodukovat efektivně a ve velkém množství (tedy i lacině). A tomu se opravdu nepomůže, jestli se odstaví a zakáží zdroje, které produkují elektřinu efektivně a tím i levně. Právě naopak.
    V tomhle směru jsou asi férovější třeba Karel Dolejší a John Michael Greer (viz články Karla Dolejšího a jeho překlady Greera v Britských listech nebo originální Greerovi texty), kteří jsou také proti jádru a fosilním zdrojům ale na rozdíl od Vás si uvědomují více limity obnovitelných zdrojů a jejich závislosti na moderní integrované technické civilizaci. Přiznávají tak, že jejich představa budoucího vývoje lidstva je ke společnosti bez elektřiny a „blízké přírodě“. Tedy života v komunách podobných těm, jaké Vy chcete v Africe měnit. Jejich představa je, že společnost v Evropě elektřinu nakonec odvrhne a změní se spíše k obrazu komun, které ještě žijí třeba v Africe. V tom případě by ovšem bylo trochu nesmyslem napřed komunity v rozvojových zemích na výdobytky technické civilizace přivyknout, když předpokládáme, že je budou muset hned opouštět.
    Pane Tožička, Váš článek je velice pěkně napsaný. Ukazuje obrovské výhody, které díky stabilnímu přístupu k elektrické energii tady v Evropě mám. A také to, že by bylo férové a správné se podílet na tom, aby i v rozvojovém světě se všem tento přístup umožnil. V každém případě to bude náročná záležitost a metody i možnosti cest k tomu jsou různé zaslouží si vážnou diskuzi. Bylo by však moc dobré, kdyby se Vám při ní podařilo překonat Vaše ideologická klišé a zatemnění.

    PH
    July 9, 2011 v 22.51
    Vážený pane Tožičko,
    díky za pěkný článek. Když si uvědomíme, jak dlouhou cestou prošla naše "civilizace" než se dostala k nynější přeměně různých druhů energií na energii elektrickou, měli bychom tuto evoluci v chudých zemí pomoci zkrátit.