Matrix, průměrný Čech a cesta do „Řecka“
Adam NovákVládní koalice nás před volbami strašila cestou do Řecka a rychle rostoucím deficitem. A nyní deficit roste stále „pěkným“ tempem 5 232 korun za vteřinu, a vláda nedělá nic pro jeho snížení. Jen tupě škrtá u nejchudších.
Cenzurované televize a tisk nás často krmí tím, co dělá průměrný Čech. Je to podivuhodný obrázek: vypije sice za rok hektolitry alkoholu, ale přesto vytvoří přidanou hodnotu asi 623 tisíc korun. Je to tedy opilec, ale pracant. Nevíme jeho pohlaví, ale jako žena porodil jedno a půlku dítěte. V bance má slušné úspory (na mizivý úrok), ale zároveň si (za spíše lichvářský úrok) půjčuje velké peníze. Průměrný Čech je tedy schizofrenik nebo debil.
Cenzurovaná média nedávno oslavila den daňové svobody, kdy průměrný Čech prý přestal pracovat pro stát a začal pracovat pro sebe. O tom, že průměrný Čech od svého státu také něco dostal, že pobíral průměrný důchod, průměrnou nemocenskou, průměrné dávky, užíval si průměrně postavené a průměrně uklizené silnice, že jeho život byl průměrně chráněn armádou a policií apod., jsme se v cenzurované zprávě nedozvěděli. Průměrný Čech je dětinský, umí jen brát a ne dávat.
Průměrný Čech prý vydělává 23 144 Kč měsíčně. Statistici ale zároveň tvrdí, že dvě třetiny zaměstnanců pobírá méně než tento průměrný Čech, z tohoto pohledu je tedy průměrný Čech značně nadprůměrný. Tento hluboký rozpor nám média vysvětlit nedokážou. Ptejme se proto, proč si tohle průměrné monstrum vytvořila? Z pohodlnosti nebo blbosti?
Ne, obávám se, že je to bohužel horší. Jde o virtuální matrix, který nám přetahuje finanční oligarchie přes hlavu, abychom neviděli, že naše kapsy jsou stále více prázdné, zatímco jejich bobtnají. Selektivní údaje, pečlivě předem vybrané ze statistických přehledů, mají za úkol zastřít skutečnost, nikoli nás pravdivě informovat. Průměrný Čech má funkci jako agent Smith.
Statistické přehledy jsou schopné přinést mnohem více, než nám dávají zkorumpovaná média. Zjistíme, že v roce 2008 vydělávala třeba švadlena 13 151 Kč, v roce 2010 už jen 13 100 Kč, zatímco inflace poskočila o 9 %. Na druhé straně třeba plat manažera v bance se zvýšil ze 74 351 Kč na 76 602 Kč. Ve stavebnictví, které jak známo jde dolů vodou, si vedoucí pracovníci za dva roky polepšili z 54 461 Kč na 57 432 Kč.
Zplacatěním těchto přehledů na aritmetický průměr, který nám jako jediný dopřávají cenzurovaná média v podobě průměrného Čecha, získáváme zcela zkreslený obraz reality, v němž všichni bohatnou. Ve skutečnosti se ale zvyšovaly platy hlavně u těch, kteří už je měli beztak nemravně vysoké. Manažeři si dokonce drze vypláceli vysoké bonusy v době krize, kdy jimi řízené podniky připravily o práci statisíce lidí a ostatním snižovaly mzdy, průměrný Čech tak ale zbohatl.
Musíme vidět, že v cenzurovaných médiích jsou nám předkládány jen vybrané makroekonomické údaje, takové, které neohrožují vizi bezrozporného světa dobrotivých vládních reforem. Rozpory ale narůstají! Vláda prý bojuje s nezaměstnaností, chce třeba dosáhnout do roku 2020 míry zaměstnanosti 75 %, přestože se nyní potácíme okolo 70 % a poslední dva roky se míra snižuje. Jakým způsobem vykoná tento zázrak, nám už ale neprozradí. Její ekonomická politika jde totiž zcela opačným směrem, rozpočtové škrty snižují kupní sílu obyvatel, propouštění ve vládním sektoru zvyšuje nezaměstnanost a očekávání, že z bláta nás zadarmo vytáhne německý soused, se moc nenaplňuje. I on totiž spoléhá na kupní sílu jinde ve světě, místo aby podporoval domácí spotřebu. Stále bohatší bohatí ale nakupují jen snobské, předražené luxusní zboží, které kola výroby neroztáčí. Do toho navíc celosvětově rostou ceny potravin.
Česká vláda pak jde další krizi odhodlaně v ústrety, hodlá zaříznout nepatrné oživení masovým zdražením základních potřeb ve formě zvýšení dolní sazby DPH a obdarovat bohaté snížením horní sazby. Tyto „reformy“ hodlá prosadit bez ohledu na přání a zájmy naprosté většiny občanů. Její snahy jsou tak zoufalé, že neváhá zneužívat nezávislou justici proti stávkám, vyhlašovat stav nouze a podobné bejkoviny. Jako by všem ministrům držel někdo u hlavy ostře nabitou pistoli.
Vládní koalice nás před volbami strašila cestou do Řecka a rychle rostoucím deficitem. A nyní deficit roste stále „pěkným“ tempem 5 232 korun za vteřinu, a vláda nedělá nic pro jeho snížení. Jen tupě škrtá u nejchudších, bere stokoruny a desetikoruny zdravotně postiženým, nezaměstnaným, matkám s dětmi. Tam, kde to opravdu bolí. Odmítá ale sáhnout tam, kde se miliardy válí ladem, ignoruje doporučení OECD na zvýšení daně z nemovitosti, odmítá zdanit finanční spekulace, odmítá zdanit hazard, odmítá znovuzavedení dědické daně na mnohamilionové majetky zlaté mládeže, a ponechává nemravné degresivní zdanění příjmů, kdy milionáři mají nižší sazbu než uklízečky. Smysl to běžnému občanovi nedává, snad jen průměrnému Čechovi, neboť to je — jak ukázáno výše — buďto dětina nebo debil.
článek je výstižný.
jenom u té dědické daně jsem měl kdysi problém s tím, že prý vynášela méně, než kolik stál úřední provoz spjatý s jejím vybíráním.
Pořádná robustní progresívní daň - nejlépe skandinávského typu s vysokou mezní sazbou - ano.
Ale zdanění, které by sice zkáslo boháče, ale kde by režie stála víc, než kolik se ti boháči zkásnou ... s tím bych měl poněkud problém, protože nejde o to zkásnout boháče jako jeho potrestání ...
... jde o výnos, o přebytek výnosu nad náklady srovnatelného fiskálního provozu ...
upřímně - on ten manažer není jen takový parazit, co strhává z řadových pracovníků kůži. obvykle tráví v práci daleko víc času, dělá činnost energeticky náročnější, odpovědnější a také na ní potřebuje vyšší kvalifikaci než třeba za přepážku. bez ředitelů by nefungoval žádný podnik - a jsou zkrátka hůř nahraditelní než řadoví pracovníci.
"nulovost" přínosu samo1zřejmě ohodnotí zaměstnavatel - což je v případě státu složitější, a tak se dostáváme k stokrát tvrzenému, že právě proto by stát neměl podnikat.
a představa, že protože je daný podnik státní, bude v něm schopný pracovník dělat za výrazně menší plat, než by si vydělal jinde - je nejen úsměvná, ale především mylná.
Pokud naše ekonomika nedosahuje výkonnosti ekonomiky např. rakouské, a to zjevně nedosahuje, není taková výše manažerských platů odůvodněná.
A samozřejmě lze vaši argumentaci i obrátit: co by byl manažer bez pracovníků? Ten vztah mezi nimi je přece vztahem podmíněnosti (tj. ekonomická trivialita). Na efektivním fungování firmy se nepodílí jen manažerská rozhodnutí, nýbrž i konkrétní práce zaměstnanců. Ostatně i ti tráví v práci množství času, např. 12 hodin denně, běžné jsou dvojsměny apod., což divadelní kritik - s prominutím - může těžko posoudit.
A co takhle něco k věci byste neměl? (servilní klišé o pracovitých manažerech se za argument nepočítá!)
Prakticky ale zůstává problém, kdo a jak to bude určovat. Trh práce nezařídí totiž dokonale vše.Ekonomové znají problém nerovnovážné ceny pracovní síly na trhu - - dodávám že je to u zástupců státu nejde vždy přímo odvodit od odměn v privátní sféře (riziko následků špatné práce je rozloženo) ale v té soukromé sféře zase je problém nerovného postavení zaměstnanců a zaměstnavatelů.
obecně mi vadí jen to spojení "nemravný". jsou jistě platy neadekvátní, platy nízké, platy vysoké. ale platy (ne)mravné? asi každý by chtěl pracovat za vysoký úplat. možná kdeko nás by pak chtěl pracovat jen pro radost, protože na peníze by se nemusel ohlížet.
pracovat ale za adekvátní plat není až tak náročné - stačí nabízet takové služby, za něž budeme dostatečně zaplaceni, a nabízet je tam, kde budeme doceněni.
jen technická: ono "divadelní kritik" je odpovědí do kolonky "povolání", jinak jsem taky zaměstnán a chodím do denní práce.
(Jinak podle toho, co jsem slyšel od železničáře, který ho viděl naživo v Liberci při otevírání rekonstruované haly, byl skutečně zcela mimo.)
Nejsi sám, kdo je na České dráhy vysazený. Ale:
1) schopnější dopravce, který by je byl s to nahradit, tu prostě není. Student Agency, to je (zatím?) v podstatě pár autobusů, které by stačily tak na obsluhu jednoho okresu, a taky je něco jiného provozovat dálkovou linku mezi metropolemi nebo linku kozí někde v Sudetech, která chtě nechtě žije z dotací, jinak by tam nejezdilo nic.
2) Veřejná doprava nemá moc dobrou pověst nikde; nakonec to tak nevadí, pokud ji jsou ochotni používat i ti, kdo mají auto. V jižní Evropě takových moc není, ve střední, kde je použitelnější, o něco více. A kdo se projede vlakem po Evropě a neomezí se na trasy mezi velkoměsty, uvidí, že ten moloch jménem ČD je použitelný spíš nadprůměrně. Z britských drah, rozprodaných x firmám, mám skutečně zlé zkušenosti.
A trochu obecněji: toho, aby správcům podniku, který není v soukromém vlastnictví, na tomto podniku záleželo, se dá dosáhnout i jinak než privatizací: to lze přece nastavit i ve veřejné sféře. Částečně se to děje i dneska: subjekty, které si dopravu objednávají (zejm. kraje) mohou ve smlouvách nastavit standardy, a když je dopravce neplní, bude penalizován -- nejen za zpoždění, PID kontroluje dokonce i oblečení řidičů...
A ještě obloukem k Fejkovi: všichni tady asi znají článek, kde Stanislav Komárek pochyboval o volebním právu; tvrdil, že vede k vítězství populistických/levicových stran, které nebudou s to utáhnout stát. Jenže tento jindy bystrý autor neuvážil, že díry na peníze typu Fejk a odměny vrcholovému managementu obecně, nebo ČEZkomando, nebo třeba okázalá sebepropagace krajů, nebo třeba platy těch pár procent Řeků, anebo třeba řecké náklady na zbrojení -- prakticky k nic z toho nesouvisí s tím, která strana byla zvolena a vládne, o ničem z toho nemá občan možnost spolurozhodovat. A nikdo nevolil stranu, která by říkala, že státní podnik ČD, a. s. potřebuje ombudsmana. Jak by asi vypadalo referendum, kdy by se ČD zeptaly dejme tomu jen držitelů zákaznických karet: chcete "ombudsmana" s takovou a takovou agendou a takovým a takovým platem?
Kdo ví, zda by dnes Komárek dal svým povolebním smajlíkům opačnou závorku...
ČD: netuším, jestli a jak lze tuhle věc vylepšit. ale jeden Fejk mě skutečně netankuje.
doplňuji, co Pavel Kohout- spisovatel- napsal o ČD a Fejkovi v Trilobitu v MF DNES (2.7.2011).
Fejkový list lžisocialismus českých železnic nezakryl
Když měl antický Augiáš problém s chlévy, dal mu to do cajku Herkules, spojil dvě řeky a spláchl páchnoucí sajrajt do moře. Na to nezřídka vzpomenou trilobiti upřednostňující dodnes dopravu po kolejích, kterou si zamilovali v dětství a zůstali jí věrni. Vzpomínky na prázdniny jsou spojeny s vůněmi a zvuky nádraží i rachotících vagonů, jimiž proudil horký vzduch léta nad cedulkami NENAHÝBATI SE Z OKEN! A my se nahýbali, seč jsme mohli, hlavně v zatáčkách, abychom přidali vlastní větývky k lesu mávajících rukou. A ten vlak zastavoval a rozjížděl se na stanicích i staničkách svítících čistotou, na velkých počkal, než dozní výkřiky HÓÓÓRKE PARKÝÝÝ! PÍÍÍVO! což bylo sladěno s přesně dodržovaným jízdním řádem, a všude se pnul jako luk nažehlený přednosta či výpravčí a s terčem pod levou paží pravou salutovali...
Pak šla desetiletí, v nichž krom jiných slavných institucí se i někdejší chlouba všech ajznboňáků, královna Železnice, propadla v jeden velkochlív a oni přestali vyhlížet jako ze škatulky a všechnu zdvořilost vymetla neurvalost, když hlavní úkol už nebyl převézt pasažéry, ale zpupnou vrchnost, která to přivodila. Až jednou jako v pohádce zazvonily klíče, zem vstala z mrtvých, ale ani za dvacet let po krachu našeho Augichléva není ještě tam, kde dávno měla být.
Trilobití příznivec železnice jakožto staré lásky se ji už párkrát snažil povzbudit pochvalami, týkajícími se ovšem jen provozu na hlavních tratích – ač třeba ta na Plzeň neodpovídá významu. Ale i v kolejových tryskáčích třídy EC příliš často nefunguje klimatizace, chybí toaletní papír nebo není zařazen jídelní vůz, zatímco personál na sebe opravdu začal dbát, je znovu vlídný a ovládá jazyky někdy líp než učitel střední školy. Proto náruživí vlakojezdci uvítali zprávu, že zbytky špíny i šlendriánu vymete z kolejí muž, jenž předtím umetl dočista zoologickou zahradu.
Odcházel do Ameriky jako organizační superstar, a kdo trochu zná poměry ve správě i v provozu českých kulturních center, nepochybuje, že tam narazil na jeden ze systémů, jaké tu občas dolévají pohonnou směs úzkým hrdlem trychtýře. Že dohodnuté postupy a tím spíš představy narazily na hráz závisti a intrik rivalůmíň nadaných, je myslitelné. Mr. Fejk hodil ručník možná včas, než schytal k. o. ranou pod pás, aniž ztratil na ceně, což dokazuje paradoxně jeho mzda u ajznbónu. A právě ta se stala námětem k nové národní pohádce:
Tuzemský Augiáš v ní požádá tuzemského Herkula, ať ho zbaví odporného trusu, a nabídne mu značnou částku, aby vyvážila strašný smrad. Avšak poctivý Herkules řekne, že si ji nezaslouží. Augiáš dobře ví, že mu fekálie nikdo tak dobře nevymete, a chce se pojistit, aby mu odborník po týdnu z těch sraček neutekl, proto na mzdě trvá a přisladí ji věrnostní klauzulí, která má zabránit zběhnutí ke konkurenci. Herkul však hrdě opakuje, že chce plat mnohem nižší, aby si zachoval čisté svědomí i přízeň národa, načež vyklidí celý chlév za průměrnou mzdu, kterou jde ihned poctivě zdanit, amen. Tak a nejinak se dle současné bajky chovají praví čeští Herkulové, a proto je Fejk vyžírka!
Soudný čtenář asi uzná, že tak by se u nás choval leda lékařsky uznaný idiot nebo svatý z mostu. Konkrétního Herkula však strhla obrazně do sraček bouře mravně pohoršených politiků, novinářů a jiných občanů, kteří buď na podobné platy nedosáhnou, nebo je naopak berou taky a uvítali vzdálený hromosvod. To, co se stalo a děje dál panu Fejkovi, kterého jsem nikdy nepotkal, se jeví jako uragán pokrytectví, jaký hned tak nenajde obdoby.
Jestli totiž zpustlá královna Železnice něco potřebovala a potřebuje, byl a je to právě manažer jeho formátu, který by ji po dvacítce prošustrovaných let a spoustě prohospodařených miliard uměl za dva tři roky přiblížit úrovni Wilsonova nádraží zvelebeného Italy.
Teď tedy ušetří zbabělý management tři miliony za rok, které míval šéf Sazky a dosud má šéf ČEZ na drobné výdaje, ale miliony cestujících budou za stále vyšší ceny trpět dál v jednotné třetí třídě, jakou se tu stává i ta první; stopy z kupé expresu do Plzně i zpět mají můj zrak, čich i čistírna kalhot v čerstvé paměti.
Být panem Fejkem, určitě bych se nesoudil, protože naše justice, praví zase jiná zkušenost, se podobá železnici, s tím rozdílem, že kdyby i měsíce stávkovala, skoro nikdo si toho nevšimne. Být panem Fejkem, rozhodně bych se nehroutil, ale proměnil pocit křivdy, smutek i hněv v chladnou energii, jaká v opravdu silných lidech budí vždycky znovu sílu i chuť všemu navzdory tvořit a žít. A být panem Fejkem, nevracel bych z vyjednaných peněz ani halíř, ale užil je jako rizikové pojištění. Zato ihned, jak by mně nová práce zajistila slušné živobytí, věnoval bych půlku z toho, co zbylo, eldéence pro železničáře a za druhou se stal patronem nejohroženějších zvířátek v pražské zoo.
Licoměrné bajkaře bych přezíral jako umělec utrhačné kritiky, pečuje pouze o to, jak si budu stát v očích své rodiny a svých.
Ostatně však soudím, že lžisocialismus z českých drah v dohlednu nezmizí a vedení nenajde k jeho zakrytí tak obří fíkový list. Natož fejkový!
Díky za odkaz na Pavla Kohouta; má tam sice pár postřehů (pokrytectví atd.), ale překvapuje mě, že ho jeden Fejk naopak takhle tankuje. Opravdu si myslí, že jeden Fejk může "vyčistit chlív"? Vždyť to byla funkce s (přihlouplým) označením "ombudsman", což není někdo, kdo mění poměry, ale kdo řeší jednotlivé stížnosti v rámci poměrů stávajících. A Fejk se v nich navíc dle svědků naprosto neorientoval. -- Pavel Kohout tedy trochu naletěl, pokud věřil, že železnice potřebuje manažera jeho formátu, který by ji "za dva tři roky" zvelebil.
Tak i já budu psát pouze o nemravně vysokém platu. Poprvé jsem pokus o jeho definici zaznamenal z úst zakladatele dynastie Rothschildů, který tvrdil, že plat vedoucího přesahující desetinásobek platu jeho podřízených je nemravný. Jelikož šlo o bankéře, tak jsem to bral. Pro mne je ale nemravným už víc jak pětinásobek. A to z jednoduchého důvodu. Zatím je totiž náš svět tak nedostatkový, že vysoké platy ukrajují z ostatních tak velký krajíc, že jiní proto a jenom proto musí pracovat za minimální ba ještě menší mzdu. U platů nejvyšších manažerů bych snad respektoval onen desetinásobek, pokud by jeho příjemce ručil za výsledek, čili, při eventuálním bankrotu mu byla se zpětnou platností vyměřena exekuce na již získaný majetek. Znám pokusy o tak zvané „zálohové platy“ pro manažery, vyplácené kupříkladu až po třech letech. Pokud by to bylo všeobecně uzákoněné, tak by to určitě fungovalo. Že by pak nikdo vedoucí funkce nedělal? Není třeba mít obavy, zase by se našli potřební vedouc, protože moc je droga nespočívající jenom v penězích, a s vysokou pravděpodobností by tolik nezdravě neriskovali. Protože jsem vyznavačem konkrétna tak si dovoluji tvrdit, že kupříkladu plat „generálního“ ČEZu, což je navíc fakticky většinově státní podnik, ve výši čtvrt miliardy ročně, už není pouze nemravný, ale zločinný. A abych to všechno „potuploval“ tvrdím, že osobně používám nejen pojem nemravně vysoký plat, ale dokonce i nemravně vysoký příjem. A zase je pro mne hlavním argumentem fakt, že žádný sebevětší podnikatelský genius nemá morální právo na miliardové příjmy, pokud žijí na světě lidé, kteří nemají ani na zdravotně nezávadnou vodu a nejpotřebnější léky.
Amen pravím já.