Protest jako radost, radost jako protest

Jan Kubíček

Svátek hudby, který má ve Francii dlouhou tradici, se můžeme těšit i v Praze. Podobu však bude mít specifickou, neboť zdejší úřady a někteří další veřejní činitelé moci zákonodárné i výkonné pouličnímu umění a dalším svobodným spontánním a nekomerčním venkovním aktivitám dlouhodobě nepřejí.

Po čtvrteční stávce by měly pražské ulice opět zažít oživení, tentokrát trochu jiného charakteru. Iniciativa BuskerVille chystá totiž druhý ročník nekomerční oslavy pouličního umění s názvem Svátek hudby. Tradice Svátku hudby pochází z Francie, kde tato akce pravidelně probíhá už od osmdesátých let za podpory měst. Na Svátek hudby (Fête de la Musique) vyjdou do ulic všichni možní amatérští i profesionální hudebníci — buskeři a divadelníci a den probíhá v duchu svobodné oslavy pouličního umění. Akce je nevýdělečná a jednou z jejích podmínek je, aby návštěvníci nemuseli platit vstupné (tolerují se ovšem klobouky na drobné). Zapojit se může jakýkoliv hudebník či divadelník - amatérský či profesionální.

V Praze bude oslava Svátku hudby navíc poněkud specifická, protože zdejší úřady a někteří další veřejní činitelé moci zákonodárné i výkonné pouličnímu umění a dalším svobodným spontánním a nekomerčním venkovním aktivitám dlouhodobě nepřejí a za posledních patnáct let ho v podstatě z veřejného prostoru nejrůznějšími vyhláškami a jinými obstrukcemi vymýtili.

Pouliční umělci musejí podstupovat nekonečnou byrokratickou povolovací proceduru, mohou hrát jen na třech místech v Praze, případně platit velmi vysoké poplatky na Karlově mostě, kam mnoho z nich nemá přístup. Spontaneita je nemožná, o povolení na odboru dopravy je třeba žádat dlouho předem, cizinci nemají šanci. Za svobodné vystoupení bez několika úředních papírů jsou policií udělovány vysoké pokuty, někdy dojde i na zabavování nástrojů. Tím se Praha odlišuje od většiny velkých evropských měst, kde je hraní povoleno, stejně jako například v Brně. Ve Francii Svátek hudby probíhá dokonce za podpory ministerstva kultury, které ho v osmdesátých letech zahájilo.

Dotáží-li se hudebníci policistů, jakého přestupku se dopouštějí, často se dozvědí, že jde o žebrání. To by ovšem znamenalo, že existuje žebrání nelegální a legální pod patronátem města, za nějž se však musí platit. To je samozřejmě absurdní. Dalo by se argumentovat i takto: zákaz pouličního hraní je porušení konkurenční soutěže na volném trhu pouličního umění, který zvýhodňuje několik málo hudebníků, kteří jsou u magistrátu v přízni.

Svátek začíná v úterý 21.6. v 16.00 a bude se odehrávat v ulicích kolem Staroměstského náměstí a Karlova mostu a na druhém břehu Vltavy na Kampě a v přilehlých ulicích. V parku na Kampě akce vyvrcholí v 19:30, kde bude prostor k jamování mezi všemi zúčastněnými hudebníky a buskery. Po 21.00 následuje přesun do Dead Jack klubu v Ječné ulici.

Akci je možné vnímat v kontextu sílícího boje o věci veřejné a vepsat ji do souřadnic politických. Usiluje o to, aby veřejný prostor byl skutečně veřejný a nebyl podřízen soukromým a komerčním zájmům. Zdá se, že přístup města jakoby usiloval o privatizaci veřejného prostoru v centru Prahy a rozhodl se zcela ho vydat na pospas obchodníkům s kýčem a turistům. Spadá sem i zákaz konzumace alkoholu na veřejných místech. Svátek hudby se pokouší prostor starého města oživit, zatím alespoň na jeden večer. Iniciativa by zároveň mohla být inspirací stávkujícím odborářům, kteří v ní mohou nalézt způsob pokojného a radostného protestu. Při čtvrteční stávce si Pražané pochvalovali klidný provoz v metropoli, mnozí usedli na kola nebo se vydali pěšky. Ukazuje se, že stávky mohou být výrazným činitelem ve změně vnímání společenského prostoru. Společné heslo Svátku hudby a další stávky by tak mohlo znít: Užij si město jinak!