Smát se nebo plakat?

Jiří Silný

Občané evropských zemí se k současné krizi systému staví různě. Někde se bouří, jinde ještě vyčkávají. Jak se k situaci postavíme v České republice, je zatím nejasné. Snad už brzy budeme vědět víc a energie se napne tím správným směrem.

Před dveřmi stojí smrtka s kosou a stařík, co jí otevřel, říká: Zatím nemůžu, musím odpracovat ještě dva roky. Smrtka si ulevuje: Scheiße!

V čekárně na pracovním úřadě sedí sešlé postavy, ta v rohu už je jenom kostra. Ze dveří úřadu se ozývá „Další zájemce o rekvalifikaci!“

Obrázky jsem viděl v jedné kanceláři odboru zabývajícího se otázkami práce linecké diecéze římskokatolické církve. Zabývat se otázkami práce tu znamená stavět se na stranu pracujících a nevyhýbat se konfliktům se zaměstnavateli a se státem, když je postavení mužů a žen práce a zejména také migrantů a migrantek ohroženo. V průmyslovém Linci má taková angažovanost církve dlouhou tradici ale nejistou budoucnost. Snad i proto si pracovnice odboru dodávají energii humorem.

V rakouské katolické církvi se hierarchie profiluje stále konzervativněji a napětí mezi tradicionalisty a progresivními proudy se projevuje v celé řadě otázek: postavení laiků a žen v církvi, reakce na sexuální skandály, sociální politika, míra kritiky vůči vládním „reformám“. Je to ovšem analogie rozporů, které procházejí celou rakouskou společností.

Nejvíc mě při mé nedávné návštěvě překvapilo, jak se rozhovory o všeobecné politické a ekonomické situaci podobaly těm, které se vedou u nás. Stejné stížnosti na rozbujelou korupci a klientelismus, stejné nářky nad úspornými opatřeními, které postihují hlavně ty nejchudší, problémy s rasismem, na kterém se přiživují pravicové strany. Přitom je každému, kdo zná Rakousko, zřejmé, že životní úroveň, politická kultura i postavení občanské společnosti jsou daleko lepší než u nás. Stejná je ovšem tendence — zhoršování. Zatímco ale v Rakousku, jak se mi zdá, není zhoršení ještě tak citelné, aby se silněji aktivizovali občané, u nás už trpělivost přetéká.

Ani to ale není samozřejmé. V pobaltských zemích, které jsou postiženy krizí a úspornými opatřeními daleko hůře než to hrozí u nás, se zatím žádný velký odpor občanů neprojevuje. V Gruzii, která je naším významným spojencem, je zase jakýkoli odpor tvrdě potlačován. Na chudé musí být přísnost, a proto je důvodem k odebrání i těch minimálních sociálních dávek, které stát poskytuje, když kontrola najde v koupelně zubní pastu, což je považováno za nemístný luxus. Na něco takového si ani Nečasova vláda, která nás zkouší přesvědčit, že luxus jsou zubní plomby, ještě netroufá. Ostatně ani v klauniádách nedosahuje náš reprezentant Klaus s kradenou tužkou bezprostřednosti a originality prezidenta Saakašviliho pojídajícího labužnicky svou kravatu. Stojí za to se v těchto smutných časech na to staré video znovu podívat.

O občanských protestech ve Španělsku i ve Velké Británii (tam je také výrazné zapojení církví) jsme informováni na stránkách DR dostatečně a víme, že hmatatelných výsledků zatím dosaženo nebylo. Zdá se, že v obou zemích jde jak o artikulaci společných požadavků, tak také o hledání nových forem politického vyjádření a organizace. Mírou zapojení a odhodláním mají občané velké šance na prosazení změn, pokud vydrží a nenechají se rozdělit.

V Německu se občanská energie v posledních měsících soustředila na odmítání atomové energetiky a byla překvapivě úspěšná, podařilo se i zásadně změnit politickou krajinu v důsledku raketového vzestupu strany Zelených.

Jak se situace vyvine u nás? Nikdo neví, možnosti jsou otevřené. Vláda z jakéhosi důvodu dělá všechno proto, aby zvýšila napětí ve společnosti. Možná spoléhá na silová řešení, která nás posunou kamsi směrem ke Gruzii. To je nebezpečná hra a dokazuje jen, že se téhle vlády potřebujeme zbavit co nejdříve, abychom mohli začít s obnovou země. Plakat je marné a smát se nestačí, je třeba jednat. Energie čtvrteční stávky a občanských protestů přinejmenším naznačí, jakou cestou se česká společnost vydá.

    Diskuse
    SH
    June 20, 2011 v 10.47
    Těžké předvídání.
    Chování národa, jehož lid rád švejkuje a intoši cimermanují, se nadá předvídat. Ale s velkou jistotou předpokládám, že do boje nepůjde.
    June 20, 2011 v 14.29
    Gruzie
    Výborný článek, až teď se dostávám k tomu, abych jej krátce komentoval. Neznám pobaltskou skutečnost, i když v Polsku je k Litvě a ostatním státům blíže než na střední Moravě. Ovšem věty o Gruzii mi vyrazily dech. Tedy nejen Čína, ale i tato země ukazuje, že totální kapitalismus - jeho ideologická legitimizace - se bez demokracie docela dobře obejde, že jednoduchá rovnice svoboda trhu = svoboda jednotlivce už dávno neplatí, platila-li vůbec.