I

Politický jazyk bývá terminologicky invenční a zároveň umíněný. Invencí, přínosem nemusí být vždy myšlenky, ale právě jen nová, neokoukaná terminologie. Nová slova získávají sílu i přesvědčivost. Veřejná rozprava podléhá módě, ba módní střih je od ní vyžadován; nepozorovaně se tak prosazuje atmosféra nevěcnosti, kýče.

Kritická reflexe „současných sociálních patologií“ (Martin Škabraha) mluví o levicové alternativě. Jiní řeči o alternativě odmítají, neboť za jedinou alternativu považují svůj recept vzdát se všeho starého a metafyzického.

Za mého mládí se mluvilo o budování socialismu nebo nastolení komunismu — dnes o „odstranění kapitalismu“.

Tenkrát mělo „myšlení“ vytčenou maršrutu, směr i cíl pochodu, a také povinnost nést s sebou systém, resp. schéma, jímž se má na každém kroku řídit. Toto schéma je třeba neustále připomínat a osvětlovat, jeho ideje vykládat a být tak ideo-logií, ctihodnou a nepřekročitelnou.

Také dnes se o maršrutě často nepochybuje. Takový je úzus: ctít směr. Jak nalevo, tak napravo. Ba i volání po radikálně Jiném musí stát se obvyklým a navyklým. Jen tak získá na síle hlas volající: Pryč odsud. Ven ze stávajících okovů směrem k nové Alternativě.

Je to volání po něčem novém, zgruntu novém. Tím víc potěší, že se ještě dokážeme tázat a zpochybňovat navyklý úzus a zaběhaná ideologická schémata myšlení a být tak nad nimi a za nimi: „Je nejasné,“ tvrdí Škabraha, „co to znamená říkat, že hlavní příčinou sociálních patologií je kapitalismus.“

Co je kapitalismus, kde má hranice? Co je zdraví, resp. ne-zdraví společnosti, její patologický stav? A co vůbec může být tím, po čem se lze smysluplně tázat, resp. oním „něčím“, oč stojí za to usilovat, ba pro co stojí za to žít. Co je ono NĚCO, o němž uvažuji a vypovídám, jehož zdraví oslavuji, nebo zpochybňuji a na jeho patologii žehrám?

A jak myslet alternativu či systém jako celek?

II

Když alternativu, tak pořádnou! „Totální alternativě“ jde o to vyrvat systém jako celek z jeho základů, odetnout od kořenů a „potom budovat nějaký jiný systém, postavený na jiných principech“. (Škabraha) Z divadelních jevišť známe čapkovské řešení, víme, jak dopadl Adam Stvořitel. A to měl k dispozici kanón Negace a hlínu Stvoření — což my nemáme! Ale máme čapkovskou zkušenost, že i v novém světě člověk chce zachovat něco z toho starého, tak jako Adam Stvořitel; zachoval touhu mít družku, stvořil družku i přítele, a tak bezděčně přivedl na svět nevěru, zradu a zklamání.

Systém jako celek nelze myslet jako NĚCO daného, nám předloženého, co nazíráme, jek je-už-vyhotovené. Už je to hotové, zhotovené: daná hotovost, např. mechanismus soukolí a pák. Nazírat takto společenský a politický život (jeho systém, schéma, resp. alternativu) nejde. Přesto tak mnozí činí a chápou společenský a politický život, jako by byl „předmětem (moderní) přírodovědy“, něčím daným a „jsoucím o sobě“. (Leo Strauss)

Člověk je obdařen silou být v systému (rodit se do poměrů a zároveň poměry utvářet, KK) — a při tom MÍT na mysli či „před očima“ jiný systém. Je obdařen silou k celistvosti, ucelování, které zároveň připouští, že je otevřen novému. Je to jiná celistvost než celost a hotovost daného mechanismu nebo i jiného konstruktu. I lidské společenství má tuto potenci. Projevuje ji jako dějinný subjekt.

Toto činné bytí člověk nazývá K. Kosík praxí. Má zvláštní povahu: vyznačuje se tím, že (1) rozumí sobě a světu jako koneckonců jednotné, byť až nepřehledně složité stavbě. To, co je, každé „něco“ je něčím konkrétním. Jsoucno je konkrétní. - A za druhé se vyznačuje tím, že (2) si nějak rozumí a chce si rozumět ještě lépe. Rozumí si z obrazu a je bytím v obraze. Tak to vidí i Písmo svaté (člověk byl stvořen, aby byl svému Stvořiteli obrazem), i moderní filosofie.

Řeči o obrazu nebo o poznání jako zobrazení nebo zrcadlení a vědomí jako zrcadle vedou Wittgenstein i Rorty nebo Hegel, Lenin mluví dokonce o fotografování. O obraze mluví také soudobá „filosofie orientace“. Podle té „vazba na obrazy a příklady patří k myšlení“ a kdo chce „být v obraze“, chce se orientovat ve světě. Orientace předchází rozpravě, diskursu: nejprve se musím ve světě orientovat, abych mohl mít, co k tomu říct.

Jak se nacházíme v obraze, tak „se máme“.

Dokonce sám pojem „orientace“, vysvětluje Josef Simon, je obraz. „Také řeči o ´schématu´ zůstávají obrazem,“ přičemž platí, že „co se nám samým ukazuje být ´lepším´ obrazem, pořád ještě je náš obraz a nikoli ´čisté´, obecně orientované myšlení“.

Josef Simon navazuje na Kanta a zvláště Hegela, když pak „obraz ´obrazu´ nahrazuje pojmem znaku“. Pojem znaku je příhodný, ať už obrazu rozumíme, nebo „nerozumíme (nebo rozumíme nedostatečně), takže se to snažíme nahradit jinými znaky, kterým my rozumíme lépe“. Tak tvoříme sociální a politickou skutečnost, jsouce její „součástí“, jak jí rozumíme a jak se v ní nalézáme: v ní mluvíme, myslíme a jednáme; tato skutečnost je tématem filosofie rozumění, resp. znaku, jak se uplatňuje v praxi, tzn. v reálném bytí pozemšťana. G. Abel zdůrazňuje, že interpretace předchází diskursu nebo argumentaci v intersubjektivním prostředí (ve společenství lidí), že tedy „primární“ je „lidská životní praxe“, která je tou úrovní, „za níž nelze jít“.

III

„Orientujeme se ve znacích,“ říká Simon. Samo prostředí, v němž žijeme a v němž si rozumíme, jsoucno je tímto pohybem znamenání: „Orientujeme se ve znacích, které sami máme ´v paměti´, jejichž ´význam´ se ale ustavuje teprve každým jejich užitím pokaždé znovu, nově. Toto užití je Kosíkem hledaný úběžník smyslu, pravdy a relevantní předmětnosti. Toto dění je živlem toho, čemu říkáme politická skutečnost či — nostalgicky - „život obce“.

Znaky nebo obrazy, které v sobě uchováváme nevědomky jako v „úschovně noci“, nám otevírají perspektivu nekonečného bohatství, Otevřena: „Člověk je touto nocí, tímto prázdným NIC, které obsahuje ve své jednoduchosti vše, bohatství nekonečně mnoha představ, obrazů.“ Takto je člověk včleněn do širších společenských a politických souvislostí; co a kdo v nich je, je konkrétní, tedy právě v těchto souvislostech.

Tak už to ve světě chodí: realita se děje jako znak, alespoň pokud o ní chceme vědět a mluvit nebo s ní něco dělat. Realita je významná. V politice i ve vědě.