Co přát Klausovi k 70. narozeninám

Autor při vědomí politického vývoje Václava Klause přeje prezidentovi k sedmdesátým narozeninám, aby dokázal odejít z veřejného života, i když už je pozdě. Na propadliště dějin už má totiž neomylně namířeno.

Když slavil Václav Klaus šedesáté narozeniny, požádala mne Libuše Benešová, zda bych nepřispěl do sborníku, který se u příležitosti výročí chystal. Napsal jsem tehdy mimo jiné i toto:

Vážený pane profesore,

Historie…má i svou odvrácenou tvář. Je často nemilosrdná k těm, kteří nedokáží včas odejít - například proto, že je v jejich rolích „uvězní“ historické okolnosti, zalíbení v moci, či představa, že to bez nich nejde. Mohou se tak nakonec stát postavami tragickými nebo tragikomickými …

K Vašim šedesátinám mi tedy nezbývá než Vám přát, abyste v roli politika už neslavil své příští kulaté výročí, tedy pětašedesátiny. Jinak se vystavíte nebezpečí, že se jenom zrychlí proces, který začal již před nějakou dobou - totiž degradace Vašeho historického odkazu, který je dnes ještě stále založen na tom, že jste se v prvních fázích transformace z různých důvodů stal symbolem změn i garantem sice kontroverzního ale zároveň civilizovaného rozdělení Československa a že jste politickým soupeřem, nad kterým se těžko vyhrává…

Jak víme, Václav Klaus této rady neuposlechl. A ačkoliv v roce 2002 odstoupil z pozice předsedy Občanské demokratické strany, na začátku roku 2003 kandidoval na funkci prezidenta. Byl zvolen ve třetím kole třetí prezidentské volby, tedy na devátý pokus, s pomocí Komunistické strany Čech a Moravy.

Během svého prezidentování už nenabídl nic, co by se jen přiblížilo Klausovi-reformátorovi ze začátku devadesátých let, který se sice v lecčems mýlil, ale jehož četné přehmaty a chyby se přece jen daly relativizovat odkazy na nesmírnou složitost postkomunistických reforem.

Klaus coby prezident není politikem ženoucím zemi vpřed, ale pouhým mocnářem. Tedy mužem, pro něhož se hlavním cílem všeho snažení stal pobyt u moci.

Jelikož se už nemohl zviditelňovat reformami, přicházel postupně se stále bizarnějšími názory a postoji: kritikou „humanrightismu“, „NGOismu“ a multikulturalismu, či teoriemi globálního „neoteplování“, „europeismu“, „soudcokracie“ a (vlastního, svérázného konceptu) „postdemokracie“. V Evropě se politicky definitivně „odepsal“, když oddaloval podpis Lisabonské smlouvy, aby nakonec podepsal za cenu vydírání s pomocí tzv. české výjimky.

Klausovy některé postoje byly na hranici ústavnosti, jiné si zasloužily ústavní žalobu pro podezření z přímého obcházení Ústavy.

Odmítl se řídit některými soudními rozhodnutími. Jako na běžícím pásu vetoval zákony, ač ještě před začátkem svého prezidentství tvrdil coby kritik Václava Havla, že milostí má být v parlamentní demokracii jako šafránu. Velké otazníky vzbuzují i některé jeho milosti z poslední doby.

Po odchodu z ODS v roce 2002 se Klaus postupně posunul do politického teritoria, kde vládne extrémní skepse k Evropské unii a nacionalismus. Jeho obhajoba bývalého volebního lídra extrémně pravicové Národní strany Ladislava Bátory, jakož i spojenectví s lidmi nabízejícími xenofobií a konspirační teorie, ho zařadila do názorového milieu, které Tomáš Halík nazval fašizujícím světem českého maloměšťáctví.

Klausovou nejposlednější perlou je jeho tvrzení v polemice se spisovatelem Jiřím Grušou, že se jen snaží usilovat o to „ abychom z jedné nesvobody nepřešli moc rychle do nesvobody jiné, abychom z jedné nedemokracie (říkalo se jí lidová demokracie) nepřešli téměř plynule do jiné nedemokracie, které se říká postdemokracie nebo také právní (nebo spíše soudcokratický) stát.“

Jinými slovy, prezident země, pro něhož by měla být ochrana právního státu hlavní prioritou, nás varuje před právním státem.

Jak jsem napsal už v roce 2001, historie je nemilosrdná k těm, kteří nedokáží včas odejít. Václava Klause si tak nejvíce lidí mimo Českou republiku bude nakonec pamatovat nejen pro jeho obstrukce v době ratifikace Lisabonské smlouvy, ale také kvůli video klipu, v němž si, řečeno jemně, „přivlastnil“ drahé protokolární pero během konference s chilským prezidentem.

Klausovi lze k jeho sedmdesátinám přát opět jen to, co jsem napsal už v roce 2001. Klaus ale bohužel prohlašuje, že se z veřejného života nemíní stáhnout ani po skončení svého prezidentství, takže jeho politický a intelektuální úpadek bude pokračovat i po roce 2013. Jelikož už teď je postavou tragikomickou, lze jen konstatovat, že evidentně usilovně hledá cestu do pověstného propadliště dějin.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Dějiny nabízejí i tragikomické státní celky a jejich mocnáře Úterý, 7.Června 2011, 08:57:48

Co mně nejvíce znervózňuje je celku vnucené klausistické pojetí demokracie, Populisticky slučuje neřesti jak postmoderny tak období normalizace s bravurou občany obdivovaného a nenáviděného nepolapitelného pate.

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Rokycansko Úterý, 7.Června 2011, 22:57:18

zažije mocnáře se všemi fangličkami v příštích dnech. Navštíví hlavně obce se starosty z ODS, poobědvá ve vyhlášených Biskoupkách, kde však majitel restaurace prohlásil, že to pro ně není nic mimořádného. Starostka obce vybírá dárek. Že by psací potřeby?
Minuly doby, kdy jsme se trápili, jakého že to máme politika za vrcholného představitele. Nyní se jen stydíme, když přijedou známí ze zahraničí a ptají se, co že to zase vyvedl. Někteří však mají o něm zkreslenou představu jako o ekonomovi, teprve, když jim vysvětlíme, že dovedl zemi cu grunt, pochopí.

Stanislav Hošek - Český těšín

Výjimka z pravidla? Sobota, 11.Června 2011, 22:50:19

I kdyby bylo pravdou, že každý národ má takové vládce, jaké si zasluhuje, což samozřejmě jako bonmot je vtipné, ale jinak jde o totální blbost, tak Klause si tento národ, stát, veřejnost či lid opravdu, ale opravdu nezasloužil. On se jen ve své samolibé pýše (víře ve své poslání) vnutil do přízně vítězícím antikomunistickým globalistům přímou návštěvou na velvyslanectví USA v Praze v prvých dnech listopadového převratu roku 1989. A díky jejich vlivu tady pořád ještě straší.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.