Petra Procházková srozumitelně zformulovala problém: „V jedné ruce sankce, v druhé záchranný kruh. Evropa stojí před zásadním dilematem Kterou ruku podat běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi? Když mu opět pomůže z bryndy ven, výchovné metody budou na pozadí sankcí vypadat trapně. Pokud ho ale nechá trochu se nalokat, vytáhne ho z průšvihu Rusko. A už ho nepustí.“

Svůj názor autorka podobně jasně vyjadřuje v závěru komentáře: „pokud by Mezinárodní měnový fond Minsku finanční pomoc nakonec odmítl, Lukašensko si to šupem zamíří na východ. (…) Nezbude mu, než se trošku ponížit a pak svým dárcům uctivě poděkovat. (…) Rusko dosáhne přesně toho, co chtělo. Jenže pokud chce Evropa dostát své slušné pověsti, bude muset tuhle ztrátu překousnout. I za cenu celého Běloruska.“

Na správě jsou prostě různé názory na to, jak o přírodu v parku nejlépe pečovat. Dosavadní kroky ředitele Stráského jsou vyhraněně poplatné jednomu z těchto názorů — a není náhoda, že je nedokázal obhájit na žádném vědeckém (ekologickém) fóru. Občanské iniciativy rozhodně nemusejí jeho odpůrce nějak vymýšlet, vyrábět, štvát ani lanařit. O žádné „špinavé metodě“, jaké sugeruje Zvěřina v podtitulku, nemůže být řeč.