Reformní ideologie
Adam VotrubaVíra v nezbytnost reforem vede jejich propagátory často k tomu, že z tohoto „axiomu“ vyvozují další závěry, jejichž logika je pochybná. Mohli bychom je stručně shrnout do dvou vět: „Reformy jsou nutné. Toto je reforma, tedy je to nutné.“
Věta „Reformy jsou nutné“ je brána jako axiom, z něhož komentátoři vychází při psaní svých článků. Často se objevuje tato věta na začátku textu, aby z něj byly vyvozovány další závěry. Logika těchto závěrů je ovšem mnohdy pochybná. Mohli bychom ji stručně shrnout do dvou vět: „Reformy jsou nutné. Toto je reforma, tedy je to nutné.“
Novináři vzbuzují dojem, že to, co je jednou označeno jako reforma, už není třeba kriticky zkoumat. Proto když chtějí být k vládě obzvlášť kritičtí, tak říkají, že to, co vláda dělá, žádné reformy nejsou.
Jsou reformy ovšem opravdu nutné? Co je nutného na důchodové reformě? Proč je nutné reformovat systém, v němž je nedostatek financí, tím způsobem, že v něm bude ještě větší nedostatek financí? (Nedostatek peněz je zde mimochodem kvůli reformám pravicové Topolánkovy vlády a táž strana to používá jako argument pro další reformy.) Proč je nutné provést neoliberální reformu z 80. let, které je tak zastaralá, že ji dnes nedoporučují ani světové neoliberální instituce, jako je např. Světová banka?
Co je nutného na zvyšování daňové zátěže chudších a středních vrstev, aby byly zachovány nízké daně pro bohaté a aby se dále snížily daně firmám. Přímé daně jsou u nás už nyní de facto degresivní a degresivní je obecně i dopad daní nepřímých (DPH). Je snad jejich zvýšení nutné, protože je to reforma?
Co je nutného na reformě vysokoškolských titulů, aby označení profesor a docent se napříště nezískávala na základě akademického zhodnocení vědecké činnosti kandidáta, ale prostřednictvím konkurzu, v němž uchazeč nemusí mít ani doktorát? Objevila snad vláda vesmírný zákon, jež praví: Toto jest historická nutnost?
Rakouský filosof Konrad P. Liessmann ve své knize Teorie nevzdělanosti hovoří o reformní ideologii, která zachvátila západní společnost. Pozastavuje se zde např. nad tím, jaký má smysl, aby sedm let byla v Rakousku připravována naprosto zásadní reforma školství, která nakonec platí dva roky, aby byla nahrazena jinou stejně zásadní reformou.
Pojmenování ideologie je zde vskutku přiléhavé. Reformní ideologie, ač politologií dosud neklasifikovaná, je přitom někdy mocnější než dosud známé politické principy. Posuďte sami: Reformami nás dnes bombarduje spíše pravice, která se tradičně definuje jako konzervativní nebo liberální. Co je ale konzervativního na neustálých zásadních změnách? A co je liberálního na státním dirigismu např. vůči školství a vědeckým institucím?
Sám se považuji vzhledem k této ideologii za kacíře: Nevěřím jí. Myslím si, že učitelé, pokud na to mají prostor, tak učí v podstatě nejlépe, jak umí. Nutnost přizpůsobovat se stále novým nařízením jim tento prostor bere, takže kvalitu výuky nezlepšuje. Nechat dělat motivované lidi to, co umí, je ostatně standardně označováno za liberální styl řízení. Pravice se tedy svými razantními zásahy do školství nechová ani liberálně, ani konzervativně.
Rád bych se zeptal lidí, kteří tak rádi mluví o nutnosti reforem: Vy opravdu věříte, že zásadní reforma školství nás spasí, že když se např. učitelům správně nařídí, jak mají učit, tak najednou budou učit dokonale? Vás nenapadlo, že byrokratická nařízení jejich práci mohou také ztěžovat? Kde se ve vás bere ta víra v řešení shora?
Co dokážou byrokratická nařízení, lze dokumentovat na příkladu železničářů z Rakouska-Uherska. Ti tenkrát přišli na to, že k prosazení požadavků mohou namísto stávky použít tzv. pasivní rezistenci. Spočívala v tom, že se naráz začala důsledně dodržovat všechna nařízení, která oficiálně na železnici platila. To vedlo k tomu, že vlaková doprava byla během několika hodin zcela ochromena.
Zajímavé je, že na reformní ideologii se shodnou politici i novináři. Mohlo by se říci: To je tím, že reformy vede pravice a média jsou pravicová. Ale příčina bude možná hlubší. Reformní ideologie je proto tak přitažlivá pro obě tyto skupiny, protože jim dodává punc legitimity. Politikové v systému střídajících se vlád čerpají svou legitimitu z toho, že přišli s něčím naprosto a zásadně novým a každý z nich má ambici se zapsat jako reformátor. A novináři zase z povahy své profese také musí přicházet neustále s něčím novým, i kdyby si to měli vymyslet. Jinak by jim klesala čtenost.
Reformní ideologie je proto tak mocná, protože vyhovuje i těm, kteří vládnou, i těm kteří se tváří jako veřejné mínění. Sotva už je tato ideologie výhodná pro zbytek společnosti. Na lidi ovšem zabírá, neboť slýchám, jak mnozí sice nejsou spokojeni se současnou vládou, ale jsou loajální, neboť „sociální demokracie ty potřebné reformy neprovede“.
Nejsem marxista, ale při pohledu na reformní ideologii, se mi vybavuje marxistické sousloví „falešné vědomí“. Ideologie o stále nutných reformách falešným vědomím je. Trefně to komentuje již zmiňovaný Konrad Liessmann, když říká: Reformní ideologie je neoliberální karikaturou Trockého fantasmatu o permanentní revoluci.
Je možné se dívat na svět i jinou optikou. Pokud společnost funguje vcelku dobře, není to z toho důvodu, že ji někdo dokonale naplánoval a nařídil všem, jak to mají dělat, aby to fungovalo. Funguje díky tomu, že je zde spousta lidí, kteří se snaží dělat dobře svou práci (a nekradou). Z takového tvrzení se ovšem nedá vytřískat žádný politický kapitál a tak přestože je tato věta více v souladu s liberálními i konzervativními principy než všechny reformy dohromady, tak ji vlastně nikdo neříká.
Prosazujme reformy!
Nutně potřebujeme reformu parlamentního systému. A pamatujme, že bez referenda to nebude žádná reforma!
Reforma bankovnictví je nutná.
Reforma kapitalismu je naprosto nezbytná.
Reforma kapitalismu není nezbytná, protože není možná.
Hovořit se dá o transformaci a systémové změně.
To, co se prezentuje jako "reforma" je čím dál zrůdnější