Co se rozpočtu a ekonomiky týká, Věci veřejné mívají občas docela zajímavé nápady. Tak například Vít Bárta minulý týden v online diskusi navrhl zvýšit firmám daně o dvě procenta. Nový místopředseda strany Tomáš Jarolím zase sklidil stranický potlesk za nápad zestátnit anonymní akcie. No a Radek John kudy chodí, tudy mluví o boji proti korupci - to sice není nový nápad, ale bylo by to taky moc pěkné.

V cílových skupinách ale véčkařské nápady velkou odezvu nemají. „Nemělo by to pozitivní vliv na ekonomiku,“ citovaly Hospodářské noviny tiskového mluvčího ministra financí Miroslava Kalouska (TOP 09). Jarolímovi zase musel sociální demokrat Jeroným Tejc připomenout, že návrh ČSSD na likvidaci anonymních akcií loni zařízly spolu s ostatními koaličníky také Věci veřejné. Ty pak navíc novelou pomohly zmírnit již přijatý zákon, který měl firmy s neznámými vlastníky odstřihnout od veřejných zakázek.

Navzdory čím dál zajímavějším nápadům a Radku Johnovi ale Véčka bodují čím dál méně nejen u koaličních partnerů a opozice, ale především u voličů. Jak to?

Psychologové by odpověděli odkazem na takzvané magické číslo sedm, plus mínus dvě.

Už před více než padesáti lety totiž bylo experimentálně zjištěno, že pokusné osoby dokážou myslet zároveň na maximálně sedm, plus mínus dvě položky. Myšlenek je hodně, do hlavy se nevejdou, a tak je třeba abstrahovat. Anebo na některé věci raději nemyslet.

Tradiční politické strany o tomto psychologickém jevu tuší, a zahrnují proto pokusné osoby (voliče) nadbytkem různorodých podnětů. Pokusné osoby pak některé podněty odfiltrují a zbytek si přiřadí ke svým již dříve utvořeným abstrakcím o tom, co je dobré, co je špatné a koho příště volit.

Úspěšná politická komunikace potvrzuje voličům vlastní strany jejich abstrakce, ze kterých se časem stávají stereotypy, a naopak nabourává stereotypy voličů politické konkurence. Nejlépe navozením takzvané kognitivní disonance, tedy stavu, kdy nová informace nezapadá do zažitých schémátek a je s tím třeba něco dělat.

Uveďme si příklad. Typický volič sociální demokracie, kterých je podle průzkumů v České republice momentálně nejvíc, bude mít v hlavě zhruba těchto sedm položek: (1) nejmenší zlo je koneckonců ČSSD, i když je to banda oportunistů, protože (2) ODS je banda arogantních tunelářů, (3) TOP 09 je navzdory knížepánovi totéž v bledě modrém, (4) komunisti jsou parta bezmocných nostalgiků a (5) Véčkaři zase parta všehoschopných šílenců. (6) Lidovci jsou pod čarou a jaksi není důvod do nich investovat a (7) Zelení jsou taky mimo.

V případě nadprůměrné kapacity tam bude možná mít ještě Bobošíkovou nebo Zemanovce, to ale na věci nic nemění. Sociální demokraté zůstávají v myšlenkách svého voliče na prvním místě. Z této pozice mohou stereotyp nejmenšího zla obratně posilovat, například nominací „pana čistého“ Jiřího Dienstbiera na stále vyšší stranické funkce, nebo naopak diletantsky oslabovat, například šoupnutím Petra Hulínského do stínové vlády na post ministra pro místní rozvoj. Občanští demokraté zase můžou u voličů ČSSD navodit kognitivní disonanci tím, že na pražském magistrátu uzavřou s oranžovými koalici.

Jenomže co ta nešťastná Véčka? Ať dělají, co dělají, všechny jejich nové nápady, byť nepostrádají různorodost, je možné jednoduše abstrahovat jako další plácnutí do vody, které nikdo nebude brát vážně.

Véčkaři to ovšem zkoušejí znovu a znovu, přestože opakovaný vtip přestává být vtipem. Když se nový nápad neosvědčí, jeho autoři ho bez lítosti pošlou do zapomnění - a neuvědomí si přitom, že tím jen dál podporují onen nešťastný stereotyp, kvůli kterému je čím dál víc jejich bývalých voličů filtruje.

Navzdory tomu, že se jim do předsednické pozice podařilo znovuzvolit Radka Johna, se tak nemohou divit, že jejich preference budou brzy na nule. Plus mínus dvě procenta, samozřejmě.