Chci přispět X

Roithová: Nepřijetí Turecka do Evropské unie je velmi reálné

S lidoveckou europoslankyní Zuzanou Roithovou o tom, jak vidí nového českého eurokomisaře Štefana Fülleho, o jeho minulosti, o imigrační politice unie a o budoucnosti rozšiřování Evropy.

Miessler_foto3

Jan Miessler

14.01.2010 10:07

141763_mediafax_mikulas_krepelka

"Nutit Turecko, aby harmonizovalo veškerou legislativu, a když to všechno udělají, nakonec jim v referendu řeknou Evropští občané 'ne'. Toho já se bojím," říká Zuzana Roithová. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Během slyšení českého kandidáta na komisaře Štefana Füleho jste se zeptala na jeho přístup k Rusku a stupeň bezpečnostní prověrky. V tiskové zprávě pak uvádíte, že jste s jeho výkonem spokojena...

Jeho projev byl profesionální v tom smyslu, že nesliboval věci, o kterých věděl, že na ně má politická scéna v Evropské unii odlišné názory. Víceméně to byly diplomatické odpovědi. A zároveň neříkal nesmysly – narozdíl od některých jiných komisařů, kteří jsou schopni od pasu vypálit jakoukoliv odpověď se snahou zalíbit se. Také prokázal znalost témat, což vychází z toho, že už má v této oblasti své zkušenosti. Mimo jiné také z doby českého předsednictví, kdy startovala politika východního partnerství. Ale je to zatím takový zajíc v pytli, protože, jak bylo vidět při slyšení, dochází zde ke konfliktu zájmů. Na jednu stranu chce Evropská unie s Ruskem udržovat dobré vztahy odpovídající 21. století, na druhou stranu bychom měli být zásadoví, což se týká třeba budoucnosti post-sovětských zemí a hegemonie, kterou se teď znovu snaží uplatňovat Rusko například v oblasti Gruzie. V tomto kontextu – a zaznělo to i v kuloárech – mnoho poslanců přemýšlelo, do jaké míry on, který má tu svou minulost, bude opravdu nezávislý a nebude mít problém hájit evropské zájmy. Svoji otázku jsem položila jako střetovou a chtěla jsem na ni jasnou odpověď. Jsem ráda, že na ni neodpověděl vyhýbavě, řekl to tak, jak by to správně být mělo, jak by měl tuto politiku zastávat. Je také fakt, že jsem věděla, že má nějaké prověrky. Tak jsem chtěla, aby to věděl i celý výbor, který ho bude hodnotit.

Jak hodnotíte jeho odpovědi na otázky ohledně komunistické minulosti, a zejména na výzvu, že by se za svou minulost měl omluvit?

Já bych nechala stranou své osobní pocity. Je to problém české vlády, která nominovala – respektive nenominovala – kandidáta, jenž by splňoval vysoké nároky na profesionalitu a zkušenosti, a zároveň to byl člověk bez oné komunistické minulosti. Fischerova vláda takového kandidáta nenavrhla, ačkoliv to bylo její výsostné právo a povinnost, a nechala to na dohodě mezi dvěma politickými stranami. Ty uzavřely o tomto kandidátovi kompromis a povinností Evropského parlamentu je prověřit, zda bude schopen své úkoly zastávat. To znamená dostatečné znalosti a přípravu k tomu, aby to bylo profesionální. Aby uplatňoval politiku, v tomto případě zahraniční a sousedskou, a zároveň aby bylo jasné, že není vydíratelný. To je to, co si někteří lidé možná někdy smíchávají, protože politický názor toho člověka je jiná věc. Jako to bylo v případě Buttigliona (italský křesťanský demokrat, jehož kandidaturu na evropského komisaře Itálie v roce 2005 stáhla po kontroverzi ohledně jeho homofobních výroků – pozn. red.), kdy ho socialisté sestřelili docela nespravedlivě. Mimochodem, není v kompetenci Evropského parlamentu dělat takovéto kádrování.

Když se hodnotilo Füleho vystoupení, říkalo se, že sice předvedl dobrý výkon, ale ve skutečnosti toho zas tak moc neřekl. Byl to výkon spíš v tom smyslu, že dokázal tři hodiny odpovídat na otázky v rytmu jedna minuta na otázku a dvě minuty na odpověď...

Toto samozřejmě musí zvládat každý komisař i každý jiný politik, to patří k základní vybavenosti. Druhou stránkou je odpovídat tak, aby uspokojil ty, kteří téma znají. A i když na řadu věcí dával obecnější odpovědi, musím říci, že třeba Elmaru Brockovi na otázku o Turecku odpověděl velmi správně. Velmi správně dal najevo, že šlo o článek 49 (Smlouvy o Evropské unii – pozn. red.), to možná každý nepostřehl, který říká, že přistoupí země, která splní kritéria, ale že zároveň existují ještě další okolnosti, které jsou dány stanoviskem národních parlamentů nebo případným referendem. Tedy politickou vůlí členských států Evropské unie. Povinností komisaře je tudíž při rozšiřování dbát na to, aby přistupující země splnila všechna kritéria, a to nekompromisně – a to on jasně řekl. A na druhou stranu neříkat, že „já budu dělat všechno pro to, aby byla země přijata, a to i proti vůli členů a za každou cenu." Myslím na Turecko, ale týká se to kterékoliv jiné země. Füle dal jasně najevo, že je důležitá kvalita připravenosti té země. Komentáře, které jsem si dnes přečetla, v tomto směru nejsou správné, to Turecko je vytrženo z kontextu. A je to velmi ožehavá otázka. V předchozím období Komise připravila hodnocení Turecka, kde bylo ve zprávě všechno, co se týká tamních nedemokratických jevů, a přesto závěr byl, že splní kodaňská, tedy politická kritéria. A že doporučuje zahájení přístupových jednání. Takže se přimhouřily oči nad kvalitou, protože je to velká a strategická země – narozdíl od jiných menších zemí, kde to vůbec nebylo možné. Na tyto otázky má ovšem Evropský parlament paměť a poslanci vědí, proč se na to ptají. A bylo vidět, že Füle ví, že je třeba nekompromisně trvat na splnění podmínek.

Co s týče rozšiřování, Füle působil velmi enthusiasticky a mluvil o změkčování podmínek a odbourávání vízové povinnosti se zeměmi jižní nebo východní Evropy. Vy zase máte v programu důraz na ochranu Schengenského prostoru a opatření proti nelegální migraci. Není to v rozporu?

To jsou různé oblasti. Ta první se týká toho, že komisař, který má mít na starosti rozšiřování Evropské unie, může těžko dávat najevo, že by se Unie neměla rozšiřovat. Ostatně dávat najevo politický názor na to, která země by měla nebo neměla z politických důvodů přistupovat, mu vůbec nepřísluší, to je věcí Rady, Evropského parlamentu a národních parlamentů. Jeho povinností je zasadit se maximálně o to, aby se kandidátské země skutečně byly schopny kvalifikovat. To je první bod. Co se týče imigrace, pokud jde o můj názor, domnívám se, že je třeba velmi důrazně potírat nelegální migraci a naopak vytvořit velmi dobré podmínky pro ty imigranty, kteří se již nalézají na území Evropské unie. A to zejména s ohledem na přístup dětí ke vzdělání, přístup ke zdravotní péči a podobně, protože to nejsou druhořadí lidé. Lidé jsou si v tomto směru rovni. Podmínky, za kterých žijí a vyčkávají na udělení azylu legální političtí migranti, totiž nejsou v Evropské unii vůbec důstojné – například. To vůbec nesouvisí s rozšiřováním, protože pokud dojde k rozšiřování, občané nových zemí nejsou migranty.

Co se týče rozšíření například o Chorvatsko nebo Turecko, dokážete si představit datum, kdy by mohly být tyto země přijaty do Evropské unie?

Samozřejmě nemohu říct datum – naopak, budeme chtít, aby nám komisař pro rozšíření dal hodnotící zprávu. U Chorvatska to záleží především na uzavření kapitol, ale není nereálné, pokud by došlo opravdu k intenzivním jednáním, že to v Bruselu bude na pořadu třeba už na konci letošního roku.

Dokážete si představit, že by Turecko vůbec do Evropské unie přijato nebylo?

Já si myslím, že je to velmi reálné. Protože vím, jaký postoj mají i ti politici, kteří zde v parlamentu hlasovali pro zahájení přístupových jednání. Oni chtěli, aby jednání byla zahájena, aby Turecko měnilo svou vnitřní politiku směrem k demokracii – v tom měl Füle také pravdu – a přitom byli přesvědčeni, že přistoupení země jako Turecko bude muset projít referendem. A to nejenom ve Francii a Německu, ale i v dalších zemích. A jsou přesvědčeni, že občané v tom referendu řeknou „ne". Vůči takovému postupu jsem byla kritická a nehlasovala jsem pro zahájení přístupových jednání. Celkový výsledek byl nicméně „ano, zahájit". Je to neupřímné – vůči Turkům. Bylo by férovější, a také pro obě strany praktičtější, mluvit o privilegovaném nebo strategickém partnerství. To by umožnilo podobně jako u dalších zemí udělat zónu volného obchodu, strategická témata projednat tak, aby vyhovovala oběma stranám. Nutit Turecko, aby harmonizovalo veškerou legislativu týkající se všech možných norem, to je těžký oříšek. A když to všechno udělají, budou Evropskou unii nenávidět, protože ona jim nařídila dělat toto, toto a toto, což je zatím proti jejich zvyklostem, a nakonec jim v referendu řeknou Evropští občané "ne". Toho já se bojím.

Tedy: pokud by oni splnili podmínky, neměly by mít členské země Evropské unie právo jejich přistoupení vetovat?

To není pravda. Každá ta smlouva o přistoupení je novou smlouvu, kterou musí ratifikovat členské státy. A ta ratifikace může být různá. Pokud to bude procházet národními referendy – a podle vyjádření francouzských politiků je naprosto jasné, že si nikdo z nich netroufne rozhodnout to na úrovni národního parlamentu, a že to referendum vyhlásí – tak se ví dopředu, jak to dopadne.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Neděle, 17.Ledna 2010, 06:49:12

Odmítání Turecka je nepoctivé. Turecko se už dlouhá desetiletí hodí jako obránce západních civilizačních hodnot jako řádný člen NATO, al e v evropských politických strukturách pro něj není místo. Údajně křesťanská, ale ve skutečnosti neoliberální Evropa se uzavírá do sebe, buduje kolem sebe novou železnou oponu. Zapomíná na své duchovní a kulturní kořeny, mimo jiné i na to, že mnoho z toho, co dnes nazýváme "evropskými hodnotami," přijala prostřednictvím islámských státních útvarů zejména Cordóbského emirátu a poději chalífátu mezi 8. až 15. stoletím. Docháztelo tam k plodnému předávání myšlenek mezi antickou řeckou kulturou, západní latinskou civilizací, křesťanstvím, arabskou kulturou, islámem a diasporním judaismem, pro který ostatně tato doba a toto prostředí je většinou odbdobím kliudu, ba rozkvětu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.