Žili byli dva úředníci, jeden seděl v Praze, byl státní a měl na starosti koleje, druhý seděl v Pardubicích, byl krajský a měl na starosti to, co po těch kolejích v kraji jezdí. Jednou byl pražský úředník na výletě v Pardubickém kraji a zde se projel lokálkou ze Žďárce do Poličky a Svitav. Lokálka mu tak učarovala, že sáhl do poloprázdného státního prasátka a vytáhl z něj posledních 230 mil. Kč, aby je investoval do té naší lokálky. Jako úředník-odborník věděl a viděl, že kolem lokálky běhá příliš mnoho modrých a červených čepic, které jejímu provozu dávají sice to správné kouzlo, ale příliš jej prodražují, a tím do budoucna ohrožují. I když čepice zmizely a lokálka byla mnohem modernější (ale bez těch čepic tak trochu opuštěnější) a provozně úspornější, příliš jí to nepomohlo. Toto snažení státního úředníka sledoval totiž úředník krajský.

Jakmile bylo vše hotovo a lokálka zářila novotou, vynesl pro změnu svůj ortel. „Tolik investovaných peněz, a zbytečně, já, krajský úředník, jsem se totiž rozhodl lokálku nahradit autobusem. Je to levnější, v zimě, když bude sníh, přiděláme autobusu pluh, aby si na úzkých a křivolakých cestách Vysočiny razil cestu, když bude v létě mnoho cyklistů, kteří lokálku rádi používali, mohou jet za autobusem jako za vodičem a udělají alespoň nějaký kilometr navíc, a komu by se to náhodou nelíbilo, může jít třeba pěšky.“ Když se toto pražský úředník dozvěděl, příliš se neradoval a začal uvažovat, jak tuto nyní tak zbytečnou investici do lokálky v našem kraji u nadřízených obhájí. Jedno však věděl ihned a zcela jistě, do tohoto kraje již do žádné lokálky nedá ani korunu, protože jsou to nejspíš vyhozené peníze, pokud má krajský úředník ke svým lokálkám takový vztah. To je raději investuje do krajů, které si toho budou považovat a maximálně jeho investici zhodnotí ve prospěch svého občana.

Toto však našeho krajského úředníka nijak neznervoznilo, ba právě naopak. „Alespoň bude mnohem snazší ty zastaralé lokálky nahradit autobusy, a tak ušetřit spousty peněz, stejně tím jezdí jen socka a té to musí stačit,“ řekl si a nic lepšího si vlastně ani nepřál. A co na to občan kraje? Ten žasne nad tím, jak jeho krajský úředník naložil s investicí, která šla nejen z jeho daní, ale především do jeho kraje. Je mimořádně těžké z poloprázdného státního prasátka získat do kraje jedinou korunu, a když se jich podaří získat 230 milionů, tak je jeho úředník zcela znehodnotí. Takto je to výsměch především těm, kteří daně poctivě platí.

Škoda, že tento příběh neměl trochu jiný průběh. Co třeba následující: Když se opravená lokálka slavnostně otvírala, setkal se pražský a pardubický úředník u jednoho stolu. „Tak to si na ten společný úspěch připijeme, modernizovaná lokálka, na ní moderní vozidla a atraktivní provoz, hned se občan kraje, který žije daleko od centra na chudé Vysočině, dostane lépe do práce a do školy, hned se mu bude lépe žít a bude nás všude chválit a pochvala se přece vždycky hodí, kdo je pochválen, bude povýšen, to přece stále platí, ne?“ A na to se společně napili. Ale tento rozhovor mohl pokračovat i dál. „Když už se nám to tak pěkně povedlo,“ povídá krajský úředník, „tak pokud by ti náhodou ještě něco zbylo ve státním prasátku, tak víš, kde to dobře investovat, nejen míň čepic a nižší provozní náklady, ale hlavně vyšší rychlost, alespoň sedmdesát, s třicítkou se dnes lokálka u cestujících neprosadí, možná dřív, když se chodilo pěšky, ale dnes je u každé chalupy auto a to je tvrdá konkurence, akorát se poslední dobou nějak nedostává peněz na benzín, a to bude možná ještě hůř, dobře že tu modernizovanou lokálku máme, asi se bude dost hodit.“

Kdo má rád sci-fi, nabídněme mu ještě odvážnější pokračování . „A co takhle tu lokálku trochu posunout,“ povídá krajský úředník, když už byla láhev na slavnostním stole poloprázdná a on získal větší odvahu. „Posunout nejen v čase, tedy technicky do 21. století, v tom už jsme se shodli a hodně udělali, ale i v prostoru, trochu blíže k novým cestujícím a našim občanům. Podívej, kolego, v některých místech jde lokálka územím nikoho, kde může vozit leda tak srnky nebo zajíce, tato odlehlost by ji mohla stát v budoucnu život (...a už je to tady), sedlák tehdy pole neprodal a dodnes se jezdí oklikou přes pole a les, tehdy to nevadilo, ale dnes je ta odlehlost od cestujících velká slabina.“ „Takový nápad slyším poprvé, to je teda hodně odvážná myšlenka,“ povídá ten státní úředník od kolejí. „Vždy je něco poprvé a většinou, co je poprvé, to je odvážné, ale bez odvahy bychom nestáli poprvé ani na Měsíci ani na Mount Everestu, ber to takhle, a až půjdeme spolu žádat do Evropy, aby nám na realizaci té přeložky přidali nějakých pár eur, tak zjistíš, že tam to nebudou slyšet ani poprvé, a už vůbec to pro ně nebude odvážné, tam na regionální ekologickou dopravu a rozvoj odlehlých periferií dost slyší.

Místo současné trasy územím nikoho ji posuneme blíž ke stovkám nových cestujících a také k jednomu teď novému městečku, které je centrem turisticky atraktivní oblasti a které proslavil lapka Toulovec. Místní už nebudou muset odcházet ze svého městečka, koleje jim přiblíží nejen práci, ale turistům i městečko a zas bude v těchto odlehlejších končinách o něco lépe„ „No tak jo, zkusme to, to zní zajímavě,“ povídá ten státní úředník od kolejí. A tady může náš pohádkový příběh končit, možná by ale pohádkový neměl být. Záleží na každém, a nejen úředníkovi, jakou má odvahu.