Mocipáni a demokratická politika

Zdeněk Vyšohlíd

Pokud politika zapomněla na své poslání pečovat o veřejný zájem, a místo aby rozehrávala veřejně politické hry, rozehrává spiklenecky podloudné způsoby financování provozu politické strany nebo subjektivních ambicí kamarádů, už jako politika odumřela.

Politika, o které má smysl mluvit, je rozumná politika. Nerozumná totiž nemůže být politikou, záležitostí obce a v duchu obce spravovanou věcí.

Slovo „rozumná“ znamená, že dokáže nazírat celek, brát v úvahu celistvost, konkrétní situaci a možné aspekty.

Následující text vlastně říká pouze to, co je známé: že korupce je špatná a dokáže i zardousit politický život. To vidíme všichni kolem sebe a můžeme to opakovat donekonečna jako moudrost u piva: Všechno je to na draka!

Pokusme se pojednat o korupci fortelněji, víc a v širších souvislostech, víc rozumně. Pokusme se to, co je známé, odůvodnit.

I

Pokud jde o politiku, o politický názor na svět, převládaly ještě ve druhé polovině dvacátého století dva směry: socialistický a liberální. Liberálové i socialisté chtěli totéž: svobodu člověka. To měli společné. Navíc jedni jako druzí dehonestovali řeč politiky i politické teorie, poškodili a pošlapali konzistentní politickou argumentaci. Také to měli liberálové se socialisty společné. Naopak vysoko pozvedli prapor nezodpovědnosti vůči řečenému a nezávaznosti politické řeči, což je snad horší než vědomá lstivost, o které kdysi básnil Machiavelli.

Socialisté tvrdili, že bytí předchází vědomí. Že když se změní způsob výroby, vlastnictví atd., svoboda přijde sama. Stát jako organizované násilí se přežije, asi i zanikne. — Kupodivu, socialistické státy velmi důrazně apelovaly na vědomí lidí. Jako by zapomněly na poučku, že bytí předchází vědomí, postavily do čela svého úsilí úsilí o výchovu nového člověka, o nové myšlení. Asi socialisté nevěřili dost revoluci, kterou způsobili ve výrobě, a proto budovali stát a jeho represivní i tajné, tzv. bezpečnostní složky a orgány, špiclující lidi, a posilovali bdělost státu nad umravňováním svých občanů. Prostě: nečekali, až to lidem samo dojde, že jsou svobodní a šťastní, když společenské bytí už jim svobody nadělilo vrchovatě.

Socialistický stát „vyžadoval neustálý apel na vědomí solidarity; jako kdybyby vědomí předcházelo bytí“! Zespolečenštění výrobních prostředků předpokládá „solidaritu jako nejvyšší princip politické etiky“. Zase se tu apeluje na politické vědomí, konstatuje C.F. von Weizsäcker. Navíc socialisté horují pořád pro víc státu — teze o odumírání státu, protože už ho nebude zapotřebí, z jejich úst neslyšíme. To dnes říkají jiní, liberálové.

Máme tu přesný opak toho, co očekával Marx? Každopádně platí, že tento rozpor socialistická politika nereflektovala, natož aby o něm veřejně pojednávala. Řeč socialistů si odporovala. Nebrali ji totiž sami vážně. Deklasovali roli řeči v politice.

Ani u liberálů nebylo vše O.K. Weizsäcker jim předhazuje, že vyznávají „učení o neviditelné ruce“ — ba dokonce zastávají názor, že „vnímání celku lidským jedincem nebo byrokracií je zbytečné“. Podle liberálů se „vnímání celku/celistvosti nenachází v jednom vědomí, nýbrž v objektivní souhře egoistických orientací všech, kteří se účastní trhu“.

Tržní model vyžaduje jistou změnu v politickém smýšlení, protože funkční tržní prostředí vyžaduje jisté podmínky, aby mohlo fungovat, totiž „mír, právní řád, infrastrukturu a ochranu životního prostředí“. Sám šéf Planckova institutu uznává, že „umění tohle všechno zajistit“ je tak náročné a komplikované, že se „pro fungování liberálního státu“ ukazuje být nezbytnou „veřejná debata“, v níž se díky svobodě slova může uskutečnit něco jako „´společné hledání pravdy´, krok ke společnému užitému rozumu“.

Tento požadavek, jak se níže ukáže, zůstává nesplnitelným snem, a to právě v liberálním prostředí.

II

Politické jednání je povýtce společenské, komunikativní jednání. Předpokládá řeč jako medium „procesů porozumění“, v jejichž průběhu účastníci vzájemně uplatňují každý to své — a vzájemně se uplatňují (Geltungsansprüche erheben) „tím, že se vztahují ke světu“, rozuměj: ke sdílenému světu. Řeč hraje v tomto vztahu ke světu nezastupitelnou úlohu, protože uplatnění, o které v komunikativním jednání (tedy také v politice) běží, se buď zdaří, nebo ne, „může být akceptováno, nebo také popřeno, negováno“, jak zdůrazňuje Jürgen Habermas: Společnost vytváří prostředí, v němž se lidé nejen dorozumívají, ale také si rozumějí, a to i ve svých nárocích, i v zážitcích subjektivních, jejichž přístupnost je privilegiem jedince (mluvčího), ale rozumějí si i  „v sociálním světě (jako souhrnu všech legitimně uspořádaných interpersonálních vztahů)“ — a zároven si rozumějí i  „v objektivním světě (jako souhrnu všech entit, o nichž jsou možné pravdivé výpovědi)“. Prostě rozumíme si a vzájemně uspořádáváme svá jednání ve světě řeči. Vzájemně si v něm klademe své požadavky, spojujeme se ve společném úsilí nebo soupeříme, jsme-li ve při. Zde bychom měli vědět, tedy v ideálním případě víme, o co jde — a máme rés publica i institucionalizované způsoby veřejného styku včetně politického jednání.

Věcné politické jednání je schopno „držet se věci“. Totéž, co označujeme jako komunikativní jednání, bychom mohli nazývat jednáním ducha, duchovní skutečností anebo sférou působnosti rozumu. Habermas precisuje: Jen takové symbolické projevy jsou jednáním, které „se vztahují… nejméně k jednomu světu (ale vždy také k objektivnímu světu)“. Praxe se děje jako reálná předmětná činnost; je tělesnou činností. „Svými pohyby mění ten, kdo jedná, něco ve světě,“ říká Habermas; pak rozlišuje, co subjektivní zásahy („instrumentální jednání“) působí ve světě kauzální relevance a co působí ve světě „sémanticky relevantního“, když „subjekt ztělesní nějaký význam (komunikativně se projeví)“.

Velmi důležité je rozlišovat, co patří ke hře, od toho, co se jen „spoluprovádí“ a co je jaksi jen „nesamostatným jednáním“ či „operací“, jak říká Wittgenstein.

Podle Habermase nejsou „tělesné pohyby“ samy o sobě „primitivním jednáním“, které činíme, abychom dosáhli dalšího jednání: nesnažím se přece napřímit nohu, abych mohutným kopnutím docílil gólu, ale prostě dávám gól. To je třeba vysvětlit: Jednání je součástí situace, zapadá do ní. „Neseď tu potmě, rozsviť si,“ říkávala mi maminka. Tak jsem také jednal a zjednal světlo, abych neseděl potmě: otočil vypínačem. Ale tělesně toho bylo zapotřebí víc, totiž vstát ze židle, udělat pár kroků, zvednout paži… a až nakonec otočit vypínačem. Ale „pohyb těla je elementem jednání, avšak není žádným jednáním“, vysvětluje Habermas. Pohyby těla jsou jen spoluprováděny — jsou to jen operace, řečeno s Wittgensteinem. A ty nemají ve sledované (platné) situaci „samostatnou existenci“. Nejde o to, že a jak táhnu věží, ale o to, že tak dávám šach. Habermas uvádí názorný příklad školního úkolu: napsat slohovou práci nebo vypočítat příklad můžeme jen tak, že užívajíce „aritmetických nebo gramatických pravidel“ plníme příkaz, vypracováváme domácí úkol — „vytvářím symbolické předměty jako výpočty nebo věty; ale ty nemají žádnou samostatnou existenci“. Jsou to jen spoluprováděné, resp. „operativně vytvořené útvary, které mohou být posouzeny jako korektní“, jako správné, bezchybné, „regelkonform“ nebo „wohlgeformt“. Avšak ve sledované souvislosti „nejsou jako jednání kritizovány z hlediska pravdy, účinnosti, správnosti nebo opravdovosti; neboť vztah ke světu získávají jen jako infrastruktura jiných jednání“.

III

Úlohou politika je zabývat se věcí veřejnosti. Jeho činnost má toto věcné zadání. Politická práce je zaměřena na sledování veřejně přístupného věcného zadání. Podstatné je Habermasovo zjištění, že „operace se netýkají světa“. Jestliže je politická scéna prolezlá korupcí a politická jednání nerozlučně spjata s lobbistickou artikulací problému a veřejně nedeklarovaným úradkům a spiknutím — pak co je vlastním politickým jednáním, a co spoluprováděnými operacemi?

Habermas konstatuje: „Operace myšlení a řeči jsou spoluprováděny vždy jen v jiných jednáních.“ Politika (jaksi „čistá“, jak si ji idealizujeme) představuje pole témat veřejně předložených, o nichž lze diskutovat, i když ne vždy je ještě možné změnit. Kolem nich se točí politická hra a vlastní politická jednání. Něco jiného je, že se do hry zanášejí i postranní úmysly, nedeklarované cíle, úmluvy a úradky sledující jiné cíle, jiná jednání (např. aby tu řepku do pohonných hmot zpracovával ten či onen spřízněný podnik). V korupčním prostředí se „jiná jednání“ a jiné veřejně nedeklarované cíle nekontrolovaně rozmáhají — až v jejich moři smysl politického jednání utone.

Demokratickou politiku lze definovat jako otevřené komunikativní jednání.

Oblast otevřené demokratické politiky je jistě ideál: tak si ji malujeme. K jejímu prosazení parlament nestačí, ani kdyby v něm seděla většina osvícených a úctyhodných. Otevřená politika je možná jen ve fungujícím a činorodém veřejném prostoru. Je věcí společnosti, ne jen politiků.

IV

Když se jednající „zaměří jinak“, např. politik přestane sledovat veřejně deklarovaný veřejný zájem (např. výstavbu chodníku) a zaměří se na situaci spřátelené firmy a penězovody „bokem“ — ztrácí věc veřejnosti z dohledu, intenduje jiný cíl a to znamená: jedná v jiné věci. Tak se politická scéna stává nepřehlednou a neprůhlednou. Nelze pak už ve všech případech odlišit jasnou řeč věcné demokratické politiky od postranních úmyslů. Lobbisté promlouvající ústy politiků nejsou vždy vidět! Tu se vytrácí, jak znělo politické zadání a co k němu přirostlo, aby se stalo politickým cílem a věcí veřejnosti, i když náleží jen do souboru toho, co mělo zůstat „v jiné divizi“, a to pouze spoluprováděného? Kde končí rés publica a kde začínají spoluprováděná jiná jednání? Žádný, ach, žádný neví! V takovémto nepřehledném terénu pak nelze vůbec klást otázku, co je pravda, neboť nevíme, oč běží. Politika se stala infrastrukturou jiných jednání a infrastruktura jiných, postranních úmyslů se stala politikou.

V korupčním prostředí se rozdíl spoluprováděných operací a sledované věci politiky ztrácí, ba převrací. Politika degeneruje, stává se spoluprováděnou dovedností a spikleneckým zajišťováním věcí veřejných. Pokud svět korupce vzkvétá, oblast politiky či věcí veřejnosti odumírá. Pokud politika zapomněla na své poslání pečovat o rés publica, a místo aby rozehrávala veřejně politické hry, rozehrává spiklenecky podloudné způsoby financování provozu politické strany nebo subjektivních ambicí kamarádů, už jako politika odumřela.

Politickou sílu musí tedy získat jiné faktory, nelze ji čekat od těch, kteří ji odpravili z veřejného prostoru do zákulisí spikleneckých her. Potom ale ani parlament, ani vláda sestavená na základě jeho většinového hlasu nemůže politicky, skutečně politicky jednat. Stává se jen součástí světa korupce: korupce provází politiku tak, jako zlo provází dobro. Ale korupční zakázky a projekty nejsou, čistě vzato, součásti světa politiky. Jsou jen zneužitými a hypertrofovanými operacemi. Je to svinstvo, které prorostlo do politiky, aniž by tam patřilo. Je třeba mít na paměti Habermasovo varování: „Operationen berühren die Welt nicht.“ Korupce do světa politiky nepatří. Dává-li operacím hypertrofovat a tvářit se jako věc politická, politiku zabíjí, likviduje.

Politik, který nedokáže odlišit operace od věcí veřejnosti, nepatří do světa politiky.

Politici, kteří nezasahují do světa politiky, nejsou špatnými politiky, protože už politiky nejsou! Sice disponují politickou mocí, ale už ne jako politici, nýbrž jen jako mocipáni.

    Diskuse
    May 25, 2011 v 10.54
    Podle jejich SLOV poznáte je:
    1) Ministr zahraničí doporučuje těm, jejichž řeč se mu nezamlouvá, aby DRŽELI HUBU.
    2) Poslanec Korte se cítí oprávněn rozlišovat občany na „SLUŠNOU část společnosti“ a „LŮZU“ („Budou-li odbory pokračovat v této agresivní, negativistické a DESTRUKTIVNÍ politice vyvolávající nenávist mezi lidmi a ´třídní hněv´, bude na ně slušná část společnosti právem pohlížet jako na lůzu.").
    3) Podle poslance Doktora je výzva (Terezy Stöckelové) „vypovězte lidem z vlády POSLUŠNOST“ „zjevně fašizující tendence“ („voláme ULICI“) ... „zazněla tam spousta nepravd a to je to, co mě bolí“ ... .
    Všichni tři tak svým způsobem vymezují co a kdo „do politiky nepatří“. Podle toho chtějí určovat, kdo má právo mluvit a kdo má povinnost mlčet. Slušnost = poslušnost.
    Ano, parlamentní forma sama o sobě není zárukou demokratické politiky. Také NSDAP se k moci dostala parlamentní cestou.

    Námitka:
    Pakliže, jak soudí autor, konsistentní politickou argumentaci poškodili a pošlapali socialisté a liberálové, vnucuje se otázka, kdo tedy zůstává (v minulosti? v přítomnosti a budoucnosti?) nositelem onoho ideálu demokratické politiky jakožto otevřeného komunikativního jednání? Monarchisté nebo jakási abstraktní „občanská společnost“? Postrádám tu historický pohled. – Je snad korupce oddělitelná od kapitalismu?
    May 26, 2011 v 1.10
    Moc dobré
    zamyšlení nad povahou korupce pane Vyšohlíde. Díky.
    Pane Kopecký, také bych ráda znala odpověď na otázku, zda je možný kapitalismus bez korupce. Domnívám se, že od běžné korupce, při které jednotlivci konají nelegálně, oddělitelná není. Jenže takovou korupci lze trestat a transparentním vládnutím omezit, takže není tak nebezpečná, jako korupce, o níž mluví pan Vyšohlíd a kterou charakterizuje pan Bělohradský jako legální. Čili to je to stadium, kdy se už nekupuje obcházení zákona, ale přímo se koupí určitý zákon (politici na objednávku schválí zákon, který umožní zcela legálně vyvádět peníze státu do soukromých rukou. )Bělohradský uvádí příklad investičních pobídek zahraničním firmám; byl schválen zákon pro poskytování investičních pobídek. Např. firma Hyundai získala na investičních pobídkách 13,5 miliard , aby zřídila 3000 pracovních míst a pozvedla úroveň výroby a výzkumu u nás. Když uvážíme, že té firmě tak fakticky po asi devět let stát zaplatil mzdové výdaje na ta pracovní místa (na každé přispěla 8,5 miliony) , nebo když srovnáme 13,5 miliard s asi 5 miliardami, které dostala v r. 2009 ze státního rozpočtu celá Akademie věd, tak by asi normální politickou cestou (diskusí) žádný takový zákon o investičních pobídkách nemohl být přijatý, protože je to pro naši společnost zjevně nevýhodné. Ale nikdo za to dnes nemůže být trestán, protože se jen naplnil duch přijatého zákona o investičních pobídkách. To je vyšší stádium korupce aneb mafiánský kapitalismus v praxi (tak tomuto stadiu říká pan Keller). Přeformulovávám proto Vaši otázku, pane Kopecký na otázku: Je snad mafiánský kapitalismus oddělitelný od kapitalismu?
    May 26, 2011 v 7.50
    BŠ - k poslední otázce
    "Odvěký zápas Dobra se Zlem probíhá za našich dnů, máme–li věřit ideologům, jako střetání dvou druhů kapitalismu: dobrotivého a mafiánského. Ve spojení s dobrem není již kapitalismus, čím kdysi býval, změnil se k nepoznání a stal se skutečností zcela jinou, vystupující pod přívětivým štítem "sociálně orientovaného tržního hospodářství". V této zmodernizované podobě svolává lidi dobré vůle do boje proti zlořečenému mafiánství, které jako CIZORODÉ TĚLESO a vetřelec ohrožuje nezadržitelný pochod lidstva k všeobecnému blahobytu."
    (Karel Kosík)
    -- ZV se mýlí, pakliže se mafiánství/korupci snaží vyložit jako něco přicházejícího do politiky ZVENČÍ.
    Znovu opakuji, že se jedná o idealistický, ahistorický přístup. Duch by se neměl "vznášet nad vodami".
    JK
    "Čistý" kapitalismus v liberálním (neoliberálním) pojetí darwinisticky hájí svobodu ekonomicky silnějších proti ekonomicky slabším. Slabší jsou znevýhodňováni mnoha legálními způsoby, (např. existencí "daňových rájů", neúměrným placení všech možných externalit"), některé praktiky jsou pak označeny za nelegální, i když se často svou podobou a zejména důsledky od těch legálních příliš neliší. Proto mnozí zastánci tohoto systému tak rádi hovoří o duchovních hodnotách. Vždyť duch se tak krásně a noblesně "vznáší nad vodami". Nakonec ale narazí, jako "pravda a láska", na tvrdost nezřídka i "odpudivě přízemní" skutečnosti. Asi bychom měli být podezřívaví a přemýšlet mj. o "dialektice konkrétního".
    May 27, 2011 v 9.10
    Děkuji za diskusní příspěvky
    Pokursím se pokračováním článku osvětlit svůj pohled na roli veřejného prostoru, užívání slova "mafiánství" a roli metafory. Pokusím se o to proto, abych připomněl roli "dialektiky konkrétního" i historické souvislosti, kvůli kterým se raději metafoře (přenesení pojmenování) "mafiánství" vyhýbám, a samozřejmě také to, že ani tomuto vyhýbání se, ani autorovi Dialektiky konkrétního nelze vytýkat, že dovoluje duchu vznášet se nad vodami. Když Kosíkova esej omafiánství (Posl. eseje) končí připomenutím, že se tu ohlašuje "úbytek nebo dokonce zánik ducha", že považuje za smrtelné nebezpečí "vytunelování a podtunelování smyslu lidské existence", tedy úpadek ducha, vůbec tím nemá na mysli návrat ducha na zem, cestu z vzletných výšin k pozemšťanovim, ale naopak.
    PM
    May 27, 2011 v 20.08
    Je snad mafiánský kapitalismus oddělitelný od kapitalismu?
    Je, pokud přídomek mafie bude platit pouze pro korporace, které právní normy státu zneužívají a např. hospodářskou destrukcí celých oblastí vytváří závislost zbídačelých.
    Korupce je historicky známý doprovodný přirozený projev většiny lidských charakterů. Jde o její stupeň a její kultivovanost. Korupcednes má ve Skandinavii jinou fazonu než ve Švýcarsku. Stejnětak recepce neoliberalismu, pomyslel jsem si.
    ZV a JK
    Je zajímavé, že s Vámi oběma sympatizuji a nevidím v tom rozpor.
    ZV - souhlas:
    Argumentujete že naši dnešní politici už nejsou hodni pojmenování politici, když legitimizují pravidla, která nebyla formulována "při společném hledání pravdy" a ve "veřejné debatě"
    JK - souhlas:
    Mafiánský způsob jednání nepřichází do politiky zvenčí, myslím, že máte naprostou pravdu, ale záleží na tom, co rozumíme politikou. Zdá se mi, že Vy politikou rozumíte současnou politickou praxi, zatímco pro ZV je " demokratická politika otevřené komunikativní jednání" čili čirá teorie ve srovnání s tím, co kolem sebe vidíme.

    Pane Petrásku, díky, taky si myslím, že kdybychom uměli alespoň v teoretické rovině oddělit mafiánský kapitalismus od mírnějších forem korupce (poukaz na morálku se mi ale zdá pro praxi příliš mlhavý, Bělohradský apeluje nerozčilujme se, nejde o selhání jednotlivců, ale systémovou záležitost), tak bychom měli hledisko, z něhož bychom mohli lépe posoudit, zda politici jsou ještě politici, nebo už jsou to mafiáni. Souhlasím, že korupce má v různých státech různé podoby. Ale my nyní zoufale potřebujeme dobrou teorii, čili jednotící hledisko, jak posuzovat jednotlivé konkrétní kroky a postoje politiků. Zdá se, že text pana Vyšohlída přináší zajímavý pohled v tom, že se snaží vyjádřit opřen o klasiky, jaká je správná role politika, a ukazuje, že současní politici většinou tuto roli nenaplňují - čili nejsou takovými politiky, jaké si přejeme - což asi dnes odsouhlasí téměř každý naštvaný občan s výjimkou pár procent vysloveně bohatých kapitalistů.
    ??
    May 29, 2011 v 12.10
    Pane Vyšohlíde, z korupce Vám píšu 1, z marxismu 5.
    Samozřejmě vnímám pozitivní kritický obsah článku pana Vyšohlída, ale bohužel i jeho neznalost marxismu. Jak je u nás učitelů zvykem, musím ho - ač také učitele - v tomhle trochu mistrovat.
    Především udělal chybu, když obecně hovořil o socialistických pojetích politiky a příklad uvedl z naprosto nesprávně interpretovaného marxismu. Já budu hovořit jen o tom, co na základě celoživotního studia dobře znám, to jest o marxismu, včetně Lenina.
    Další chybou pana Vyšohlída je vulgárně ekonomicky deterministická intepretace toho, čemu se jinak říká "prvotnost ekonomiky vůči politice i celé nadstavbě". Tato interpretace nemá s klasiky, včetně Lenina, nic společného. Marxismus znamená dialektika - to jest vzájemné působení, i když třeba s odlišnými časovými dimenzemi. Prvotnost ekonomiky ( vlastnických vztahů) se prosazuje až dlouhodobě, ve statistickém měřítku, jako rámcové mantinely, orientace, politika není jen determinována ekonomikou, je ovlivňována ostatními složkami nadstavby, má své relativně samostatné procesy, má neustále tendenci z ekonomických mantinelů vyskakovat - tu se opožďuje, tu předbíhá, pořád ty mantinely trochu posouvá. Lenin to v práci Ještě jednou o odborech vyjadřuje "politika je koncentrovaným výrazem ekonomiky". Ale vulgární deterministy šokuje v téže práci tím, že užívá i termín "prvenství politiky před ekonomikou" a počítá to k abecedě marxismu (odlišeno i v ruštině jazykově) - co tím rozumí jsem snad popsal. Dovoluji si vyjádřit názor, že takto dialekticky - prvotnost a prvenství - to viděli všichni klasikové, že se jejich pojetí neliší a že bohužel má stejnou chybu, která se projevila v praxi prvního pokusu o socialismus v podobě přecenění role politiky (důsledky - ekonomika se prosadila a místo vysněné diktatury proletariátu vznikla reálná diktatura nové vládnoucí třídy - aparátu).
    Jako polehčující okolnost pro pana Vyšohlída musím uvést, že tak jako on deformovali učení klasiků již jejich současníci (viz ono známé ohražení se Marxe, že z hlediska dobových vulgárních ekonomistů není marxistou) a ještě pak více oficiální ideologie a učebnice prvního pokusu o socialismus - protosocialismu. Někteří oficiální koryfejové systému skutečný marxismus nikdy neznali, jiní ho později totálně zapomněli a intelektuální obec si dala namluvit propagandistická schemata nových vládců.
    Třetí chyba pana Vyšohlída (ale v tom není sám, to je věc celého mainstreamu, dokonce i většiny mých spolustraníků v KSČM) je nepochopení, že marxismus neztotožňuje politiku s řízením společnosti obecně, s řešením veřejných záležitostí. Podle klasiků (viz Lenin Stát a revoluce) je politika jen takový obal na veřejné správě, takové zařízení na usměrňování veřejné správy z hlediska zájmů tříd, zejména té vlastnící a vládnoucí. Kupodivu tohle vystihuje to havlovské "nepolitická politika" - i když je v kapitalismu nemožná. O odumírání politiky (toho obalu) i státu (/nástroje) je možné hovořit jen úměrně tomu, jak se na základě vlastnických změn (překonávání vykořisťování i staré dělby práce) sbližuje postavení tříd a odpadá nutnost zvláštních nástrojů na usměrňování společenské správy - k tomu je socialismus přechodem, ale je to spojeno až s komunismem - beztřídní společností. Tolik marxismus. Jestliže se tedy chceme rozhořčovat nad nedostatky veřejného života a korupcí, musíme za nimi vidět zájmy reakční a odcházející třídy - kapitalistů. Korupce je jen špička ledovce, obzvláště názorně ukazuje, že buržoasie nevyjadřuje zájmy celospolečenské, ale jen egoistické, a proto taky nemůže korupci zamezit. Jsou ale i jiné formy prosazování egoistických zájmů buržoasie, které jsou možná méně špinavé na venek, ale o to účinnější. Ale o tom snad nemusím čtenářům DR kázat.
    May 29, 2011 v 19.14
    Pane Hellere
    Marxismus, jak zaplavil školství i vědu, jistě nebyl žádným drahokamem v duchovní produkci XX. století. Dá se říct, že se sám „nesprávně interpretoval“. Bohužel tato interpretace určovala reálnou výuku marxismu ve školách i politických stranách. Pro to jsem neměl a ani dnes nemám mnoho pochopení; při pozornějším čtení by Vám nemělo ujít, že také nevyjadřuji své postoje k marxismu, už vůbec ne k Marxovi, ale cituji C. F. von Weizsäckera, protože jako šéf Institutu M. Plancka je se svou reflexí marxismu dokladem větší váhy.
    Když jsem na počátku osmdesátých let vydal jakosamizdat svůj text o filosofii hudby, v němž výraznou roli sehrála předmětnost, resp. předmětná stránka znaku (signifiant), myslel jsem, že je to také z hlediska marxistické filosofie – tedy pro marxismus nebo marxisty – zajímavé. Nebylo. Bylo to ale tehdy velmi zajímavé pro Karla Kosíka, který se ale s marxisty nikterak nechtěl ztotožňovat – a ani se nedomníval, že by můj text u nich došel sluchu. Natož pak s jeho doporučením.
    Řeči o marxismu chápu proto jako povídání o bažinách bez mezí.
    Možná se Vám bude zdát, že jsem nespravedlivý, že to vidím unáhleně a zjednodušeně. Ale marxisté sami, jak jsem je poznal, dokázali být také nespravedliví, ba i leccos viděli unáhleně a zjednodušeně. To poslední, co bychom od nich měli pochytit a po nich opakovat, by bylo: Idea je to výborná, to jen lidé ji pokřivili a špatně vykládali.
    ??
    May 29, 2011 v 19.53
    Pane Vyšohlíde, emoce nám nepomohou,ale reagujete typicky
    Jak by se Vám líbilo, kdybych třeba já posuzoval váš text o hudbě a věděl o věci jen málo (např. z textu někoho, kdo o tom taky nic nevěděl) a z té pozice vykládal neinformovaným, co ve Vašem textu je? To prostě není vědecky korektní - posuzuji jen to, co znám z vlastního studia. Protože ten, z koho přebíráte, může být ovlivněn zájmově,aby nemluvil pravdu, třeba proto, že je ve vlivu nějaké reakční třídy,což ani nemusí vědět. Já jsem Vám přece naznačil, že i na marxismu parazitovala jedna reakční třída - řídící aparát první formy socialismu - na její parazitování a zkreslování reagujete, marxismus samotný neznáte.
    Ještě pokud jde o tu moji paralelu - nebylo by mi moc ke cti, kdybych třeba ten Váš text o hudbě hodnotil špatně proto, že jsem měl protivnou učitelku klavíru nebo ještě silněji, že mne třeba nutili hrát na klavír v kriminálu. Bylo by to možná lidsky pochopitelné, ale ne vědecké.
    Takže ten Váš výstup byl mimo mísu z hlediska vědeckého poznání jevů, které zkoumáme.
    Já jsem uváděl konkrétní argumenty kolem politiky, korupce a kapitalismu a Vy jste odpověděl zcela mimo kritikou minulého systému (kterou sdílím) a snižováním skutečnoho marxismu, který v podstatě neznáte. Ostatně i Kosík byl marxista a jako takový byl vnímán, necítím se jen povolán hodnotit vývoj jeho názorů, po listopadu jsem je moc nesledoval - z vlastních zkušeností s jinými perzekvovanými dobrými marxisty mám bohužel zkušenost, že je to od marxismu odtlačilo, ale ne moc doprava - tak to asi bude i s Kosíkem.
    Takže zpátky k věci - co Vy na moje argumenty ohledně pojetí politiky a korupci v kapitalismu?
    May 29, 2011 v 20.37
    Jen věcný dotaz
    Pane Hellere, prosím, rozumíte marxismem jen to, co lze nalézt ve spisech Karla Marxe, nebo chápete ten pojem šířeji, a v tom případě kdo je tou autoritou, která je rozhodující pro vymezení toho pojmu?
    (Jsem naprostý laik, tak mi ten dotaz promiňte.)
    May 29, 2011 v 20.51
    ZV + JH
    Mají-li idealista Zdeněk Vyšohlíd a marxista Josef Heller vůbec najít společnou řeč, asi by měli diskutovat o "Dialektice konkrétního" (jak už výše poznamenal Karel Lippmann).
    Mnoho lidí má dnes marxismus uložen v koutku paměti jen jako "sovětský komunismus" - což je stejný paskvil jako ztotožňovat "římský katolicismus" s křesťanstvím.
    ??
    May 29, 2011 v 22.12
    Paní Švandová
    Paní Švandová laik, který nepředstírá znalost a nebalamutí neinformované, mi vůbec nevadí, otázka je zajímavá a těžká. Klíčem k ní je pojem ideologie jako určitého zobecnění myšlení určité třídy, vyjadřující její zájmy (podle charakteru třídy pokrokové či reakční). Autentického Marxe a Engelse považuji za ideologii dělnické třídy vzniklou ovšem v době, kdy tato třída byla ve svém prvním vývojovém stradiu industriálního proletariátu /takže ta ideologire je sice geniální, hodnš předvídá a charakterrizuje správně - např. VTR,globalismus, krize - ale má své limity a mouchy) . Takže bych snad hovořil o autentickém díle klasiků napsaném v jejich díle (O Leninovi to platí taky, ale z něj je už cítit prvek ideologie nejprve vrstvy, pak třídy řídícího aparátu, původně spojence a pak vládce nad industriálním proletariátem - zejména z jeho teorie o straně). Ale tak významné dílo - nová ideologie - jaké stvořili klasikové ovlivnila významně duchovní život a produkci jiných ideologií, takže se časem pojem marxismus,př.marxismus-leninismus, rozšířil a pod něj byli strkány nebo se dokonce samy strkaly různé proudy, které byly dokonce i různými ideologiermi. Pod tímto názvem podle mého názoru dnes můžeme nalézt stalinisty jako ideology řídícího aparátu a jeho pozůstatků, různé odstíny v podstatě maloburžoasně středostavovské, rolnické či přímo buržoasní ideologie (např. celou linii politické ekonomie přelomu 19. a 20. století, různé postmarxisty čři neomarxisty, analytické marxisty, ale i hodně překroucené teorie různých militantních levičáckých gerill, původně maoismus atd. Naleznete zde ale i proud, který se považuje za stoupence kontinuitní ideologie dělnické třídy měnící se dnes v tzv. vědecký,znalostní, počítačový proletariát - kognitariát, s perspektivou pozdější přeměny v třídu samosprávných vlastníků, který se snaží vytěžit maximum ze skutečných názorů klasiků a očistit je od různých deformací. K tomuto proudu se hlásím. Stalinisté nás označují za zrádce a revizionisty,m antikomunisté, ale třeba i levicoví neomarxisté zase za stalinist,tupé ortodoxy, dogmatiky- někdy mi jde z toho hlava kolem
    Samozřejmě různé proudy se hodnotí různě a není,kdo by to rozsoudil, protože lidé, kteří se nadýchali ideologií různých tříd se vzájemně nepřesvědčí slovy - vždycky mají argumenty. Nehraje roli, je-li pro určitý názor většina - když vládne určitá ideologie, patent na rozum nermůže mít žádná instituce . vždycky někomu slouží
    Jistého konsensu by snad bylo možné dosáhnout u protichůdných interpretací klasiků, pokud by se sešla skupina lidí dobře znalých jejich díla. Např. když jsem seřval pana Vyšohlída, mohli by si znalci ověřit v textu klasiků, že to pojetí politiky bylo opravdu, jak to píšu já, a ne pan Vyšohlíd, který ho ani nečetl, jen převzal. Ale kdyby k takovému učenému hádání došlo, stejně by to ti ideologičtí čertíci v hlavách vědců kazili. Znám bývalé znalce, kteří dnes už odmítají i naprosto učebnicové poznatky o marxismu. A aby to mohli posoudit ti, kteří se nemohli zabývat marxismem celý život jako já, to je těžké. Je to speciální obor, nestačí přečíst dvě tři knížky.
    Takže hádání o tom, kdo je víc marxistický nemá valný význam. Já do něj jdu vždy jen proto, že i mezi vzdělanci jsou rozšířeny různé pitomosti o marxismu, které tam vnesla ideologie současné buržoasie, která potřebuje diskreditovat každého komu se nelíbí kapitalismus a přemýšlí o alternativě. Základním trikem buržoasie je směšovat skutečný marxismus jako pravdivou ideologii neprivilegovaných a tudíž pokrokových sil se starou a zdiskreditovanou překrouceninou, kterou vyrobila vládnoucí třída řídícího aparátu v minulosti.
    Ale jisté kriterium pravdivosti tady je - a to je dlouhodobá společenská praxe a zkušenosti celých mas lidí. Ono se nakonec přece jen ukáže, kdo měl pravdu. Když jsme v minulém systému učili o kapitalistickém vykořisťování, krizích apod., lidé nám nevěřili. Od těch dob už jsem se mockrát setkal s názorem - vždyť ono je to ješt horší, než jste vykládali.
    Co Vám osobně napovídá zkušenost - je ta korupce jen nějaké psychologické selhání či nedostatek morálky jednotlivých lidí a nebo rys, který prostě patří k tomu, aby kapitalista vydržel za krize, měl zakázky a mohl vykořisťovat a ten korumpovaný se chce dostat mezi kapitalisty? Může to v kapitalismu přestat? Nemělo to své, i když jiné ekonomické příčiny i v minulém systému? Má tedy marxismus pravdu, když akcentuje konec konců určující roli ekonomiky vůči politice, morálce, právu apod?
    PM
    May 29, 2011 v 22.21
    Mocipán vždy usiluje o destrukci demokracie
    za účelem prosazení svých záměrů násilým, tedy i mimo jemu nevhodné právní normy. Spojenectví mocipánů jsou na veřejnosti zastupována politiky. Stejně tak zastupují politici právo postavené na spojených silách slabších - L´union fait la force - které je silou spojenců proti síle usurpátora moci. Tím mám na mysli, že politik je vždy pouze jako medium zájmových skupin. Dnešní úkol nejen pravicového politika je úsilí o nedodržování a rozpad právních norem. A to je paní Švandová, jednotící hledisko, jak posuzovat jednotlivé konkrétní kroky a postoje politiků. Těžký to úkol pro ústavní soud, zprivatizované občany a juristy s plzeňskou péčí o právo.
    ??
    May 29, 2011 v 22.31
    Pan Kopecký
    Pane Kopecký - neumím lhát., Nebyl bych schopen diskutovat o Kosíkovi - Dialektika konkrétního se sice objevila už za mé mladosti, tehdy jsem jí však ještě nerozuměl a od té doby jsem už neměl čas se s ní zabývat. Snad to ještě teď v důchodu napravím. Ale Kosík po listopoadu - tam jsem leccos četl - ale myslím si, že to už není ono, i když se dokázal udržet nalevo jako věštšina osmašdesátníků, ke kterým mám dobrý vztah (můj profesor dokonce dělal deratizátora).,Kdyby mi ale někdo postavil teze, o kterých by řekl, že jsou z Dialektiky konkrétního, tak bych se na ně rád pokusil odpovědět z pozice toho, co o marxismu vím a co jsem třeba k němu i přidal. Nechcete to zkusit? Nebo někdo jiný?
    Jinak máte plnou pravdu s tím směšováním sovětského komunismu s marxismem a s tou paralelou s katolicismem.
    Mimochodem - už jsem mnohokráte zažil to, co s panem Vyšohlídem -. když začnu vyvracet blbosti o marxismu a formulovat nějaké marxistické argumenty k čemukoli, hned následuje ta reakce typu pana Vyšohlída -ermotivní kritika minulého systému a vyjádření niíjak znalostně nepodloženého desavuování marxismu při absenci odpovědi na mé argumenty. Vidíte, jak ta buržoasní ideologie v hlavách lidí pevně sedí? Nemáte taky ten pocit, jak iracionalita vítězí? Já už si naštěstí zvykl.
    Pane Hellere, díky, se zájmem jsem si pročetla, z jakých pozic mluvíte, když obhajujete marxismus. Taky už lépe chápu Vaši kritiku teze pana Vyšohlída, pokud říká, že Marx kladl důraz na roli řeči a diskuse čili kladl na první místo politiku před ekonomií. Kapitalismus ale podle Marxe funguje vždy tak, že se ekonomie (touha po zisku, vykořisťování dělníků,...) vždy dostane na první místo. Východiskem je změna vlastnických vztahů - přechod ke společnému vlastnictví, čili ekonomie je v marxismu stále na prvním místě.
    Na druhé straně je ale třeba říci, že článek pana Vyšohlída je především o vymezení role politika a o korupci,- a zmínka o Marxovi je jen okrajová. Takže souhlasím se známkou 1 panu Vyšohlídovi za text, ale dále neznámkuji, nejsem kovaný marxista takže mi to nepřipadá tak důležité. Nicméně Vám děkuji za zajímavý podnět k přemýšlení. Marxismus nabízí jako východisko z třeskutého kapitalismu zespolečenštění kapitálu, my nyní hledáme řešení ve vyloučení systémové korupce. Je to totéž jen jinak pojmenované nebo čím se to vlastně liší?
    Pane Petrásku, zvláště se mi líbí Vaše věta
    "Dnešní úkol nejen pravicového politika je úsilí o nedodržování a rozpad právních norem. " Co myslíte, ví Kalousek, že dělá právě tohle? Protože to mi připadá jako přesně to, co on ve skutečnosti dělá.
    PM
    May 30, 2011 v 20.20
    Pan Kalousek toho musí vědět ještě více paní Švandová..
    je jedním z politiků, kteří mají machiavelismus v krvi a navíc ho umí žít s notnou dávkou plezíru. Ví jistě jak se zachovat v které fázi dekadence právních norem. Kvete zdravím a jistě má štěstí v lásce - tedy je příjemně milován. A jestliže se mýlím, tak jsem si jej spletl s panem Kakklouzkem. Pomyslel jsem si.
    PM
    May 30, 2011 v 22.32
    Řeči o marxismu chápu proto jako povídání o bažinách bez mezí.
    Chápete to v tomto smyslu pane Vyšohlíde?
    Marx’ Werk läuft auf eine einzige Frage hinaus. Wie kommt es, dass die reichsten Zivilisationen der Menschheitsgeschichte von so viel Armut, Ungleichheit, Billigarbeit und Elend geprägt sind? Ist dies einfach nur ein bedauerliches Unglück, oder besagt es etwas über die strukturellen Widersprüche solcher Gesellschaftsordnungen? So wie Freud einen ganzen neuen Kontinent entdeckte und auf den Namen »das Unbewusste« taufte, so benannte und entblößte Marx die Dynamik der Systeme, untersuchte ihre historischen Ursprünge und beschrieb die Bedingungen ihres potenziellen Niedergangs.
    June 1, 2011 v 9.12
    Odpověď panu Petraskovi
    Velmi se omlouvám za pozdní reakci.
    Ano, chápu to tak, že Marx objevil tuto dimenzi člověka, jeho společenského bytí. Člověk (Hegelův "duch") už nemůže setrvávat u abstraktní reflexe své důstojnosti (je, kantovsky řečeno, nejvyšším účelem), ale musí vidět celou souvislost , tj. onu celou dialektiku konkrétního; k té patří nejen funkční struktury ekonomické, také mocenské, ale - a vůbe ne "až potom" - také něco na první pohled vedlejšího, až jen snad chimérického, jako pocit spravedlnosti, jistoty, že je respektováno tradované kulturní bohatství, třeba také ona důstojnost člověka: že se člověku neupírá jeho role občana být politicky, ani jeho nárok být poeticky.
    Máme-li mluvit o marxismu, pak o tomto novum. I když mnohé přišlo už od Hegela, dimenzi sociální citlivosti a schopnost nazírat ji v kontextu ekonomie myslím objevil filosoficky pregnantně až Karel Marx.
    ??
    June 1, 2011 v 22.21
    Pane Vyšohlíde
    tleskám.
    + Další komentáře