Před loňskými sněmovními volbami mi zavolala bývalá kolegyně, jestli bych s ní nezašel na kávu. Rád jsem souhlasil, přestože z navrženého dopoledního času bylo jasné, že v kavárně hodlá úřadovat. Vypadlo z ní, že pracuje pro ABL/VV a že mne chce požádat, abych o nové štice v českém politickém rybníku nepsal tak špatně, jak se mi jednou podařilo. Prý mi všechno osobně rád vysvětlí Radek John. S díky jsem odmítl a poznamenal, že o Věcech veřejných už skutečně psát nebudu, poněvadž tento mimoparlamentní subjekt nedosahuje mojí rozlišovací úrovně.

Pochybil jsem. Do poslední chvíle jsem nevěřil, že by VV v Parlamentu usedly. A bylo nás víc. Odhalovat až nyní, co prošlo sítem voličské přízně, je tuze pozdě. Kdybychom tehdy byli pozornější, odpustila by si třeba tuzemská politika ostudu, která již přesáhla státní hranice.

Tím méně chápu ty, co aféry Věcí veřejných bagatelizují. Prý jsou obětí štvanice — ze strany konkurence, MF Dnes a bůhvíkoho dalšího. („Média ve svém zpravodajství vrší prefabrikované skandály, viz seriál o Věcech veřejných, za jehož rozpoutáním evidentně stojí TOP 09 a ODS, respektive jejich části, které mají na likvidaci VV největší zájem. Jsou to véčkaři, kteří doposud byli programově nejbližšími přirozenými spojenci ČSSD, kteří překáželi některým zájmovým skupinám, s nimiž ODS a TOP 09 vždy úzce spolupracovaly, například stavařské, těžařské a energetické lobby,“ napsal v Deníku Referendum František Kostlán.) Kdysi jsme Václavu Klausovi zbaštili „sarajevský atentát“, nyní naskakujeme na Johnovy řeči o puči a spiknutí kmotrů celého světa.

Jistě, šíbři napojení na etablované partaje musí cítit v komkoli novém ohrožení. Ani o altruismu nejčtenějšího zpravodajského deníku si nedělám iluze. To ale véčka nikterak neočišťuje.

Jiná námitka se týká nemravnosti odposlechů a slídění v cizích počítačích. Také ona má racionální základ. Správně kdosi přirovnal to, co dnes zaměstnává média, k přehrabávání se v popelnicích. Přičemž svůj kontejner nemají jen Věci veřejné, ale i ostatní strany, momentálně však mimo zájem investigativců. Obětí monitorování se tak stal muž, který se sám něčím podobným donedávna úspěšně živil.

Nezapomínejme ale, že tady nikdo nenatáčí pana Bártu či paní Klasnovou ve sprše. Zde jsem svědky úniků z porad, v nichž je probíráno politické zákulisí, včetně propojení VV se soukromými firmami. Nechutné to určitě je, ale jinak by se veřejnost sotva seznámila s pravými tvářemi aktérů, kteří před kamerami básní o potírání dinosaurů a boji s korupcí.

Vzpomněl jsem si v této souvislosti na Karla Janečka, zakladatele Nadačního fondu proti korupci, který nedávno na půdě think tanku CESTA označil za úděsné, že velká část společnosti je ochotná si myslet, že někdo, kdo upozorní na korupci (jako Libor Michálek, jenž si druhdy nahrál poradce ministerského poradce Knetiga), je udavač. Janečkovi to připadá jako podvědomý mindrák z totality, kdy udavač pro vlastní prospěch práskal na někoho, kdo dělal cosi proti režimu.

Ti, co zásobují mediální prostor dokumenty a nahrávkami z kuchyně Věcí veřejných, jsou sice evidentně poháněni touhou se pomstít, přesto bych v nich neviděl ani šmíráky, ani zrádce, ani kriminální živly. Z pohledů nás diváků postupují ve veřejném zájmu.

Můžeme pouze spekulovat, jak se dál bude nahrávačská mánie vyvíjet. Jistý si nemůže být žádný politik, žádný úředník. Znamená to, že se jejich svět definitivně zabarikáduje před tím naším, anebo si uvědomí, že cesta k znovunabytí důvěry vede přes maximální transparentnost a skutečnou — nikoli jen hranou — poctivost? Leč i kdyby platilo první tvrzení, má to snad znamenat, že bychom měli mhouřit oči nad tím, jak jsme našimi volenými zástupci voděni za nos?

Svérázný je též pohled stále cyničtějšího předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga: „Já bych navrhoval změnu českého státního znaku. Místo lva by byl náš populární krteček, neboť krtka pán Bůh stvořil, aby dělal tunely. A místo moravské orlice by byla sojka práskačka, a to by byl znak, který by odpovídal dnešnímu našemu státu." Kdo by čekal, že pan Schwarzenberg bude z vlády, v níž si lebedí jak krtčí ODS, tak sojčí VV, utíkat, až se za ním bude prášit, ten je vedle jak ta jedle. Stačí jediné slovo a spoluvinu ze sebe spláchne: reformy.

Ministr zahraničí není sám. Kdejaký koaliční politik vám veřejně odkývne, že sedí v kabinetu, jehož členové si nevěří mezi sebou a jemuž schází i důvěra občanů. Jenže — co se dá dělat, někdo reformy provést musí. Už méně si ale všímáme, že reformy, onen jediný koaliční tmel, stále postrádají jasnou podobu, kterou by si všechny tři strany vzaly za svou. I kdyby Nečasova vláda nakrásně dospěla až ke konci řádného volebního období, můžeme se při závěrečné bilanci dočkat překvapení v podobě neozdravených veřejných financí a nerozpletených uzlů ve zdravotnictví či sociálním systému. A občan opět bude za kavku.

„Kdo Věci veřejné najednou pokládá za největší zlo české politiky, lže sám sobě,“ napsal v Hospodářských novinách Jindřich Šídlo a připomněl kaňky na pověsti ODS nebo ČSSD. Ostře nesouhlasím. Na velké strany nalevo i napravo se odjakživa lepí různí grázlové. I malými stranami typu KDU-ČSL (dříve) či TOP 09 (nyní) hýbou různí lobbisté. Jenže o Věcech veřejných víme, že byly sakumprásk zahrnuty do byznys-plánu privátní bezpečnostní agentury. Máme zdokumentovánu motivaci hybatele VV Víta Bárty, můžeme si dohledat někdejší zaměstnance ABL ve státní správě a firmách se státní účastí, víme, jak holding ABL/VV přistupuje k veřejným zakázkám, je nám známo „čarování“ poslance Babáka, slyšeli jsme o propojení VV s vydavatelstvím Pražan.

Rád si brzy přečtu obdobné pikantnosti z útrob zbylých stran. Zejména financování volebních kampaní stojí za řeč. Nic to ale nemění na tom, že Věci veřejné dotáhly privatizaci stranictví, privatizaci politiky a — v morální rovině — pokrytectví k smutné dokonalosti. Jak to otřese s jejich voliči, kteří viděli ve VV jediného aktéra, který může udělat pořádek ve světě prohnilé politiky, je nasnadě — a poslední průzkumy partajních preferencí agentur STEM a CVVM onu deziluzi mapují zřetelně.

Poté, co selhali alternativci opírající se o přímou demokracii, už mohou nastoupit jen uctívači „pevné ruky“ z okrajů politického spektra.

Šlapat Věcem veřejným na paty je důležité kvůli nim samotným, ale také proto, že byznys prorůstající do politiky musíme někde začít potírat. Chycena nebyla malá ryba, nemysleme si. Ale bát bychom se neměli ani ještě větších — polostátního ČEZu, nadnárodních korporací, penzijních fondů, ratingových agentur apod. Je nejvyšší čas vrátit politice a demokracii jako takové její smysl a poslání.

Nebýt Věcí veřejných, setrváváme u komického fotografování „kmotrovských“ espézetek. Jejich zásluhou — sice opožděně, ale přece — získáváme celkem přesné indicie o tom, co se děje za oponou. Chceme-li měnit poměry, je dobré toto všechno vědět. Proto na chvíli zatněme zuby, nainstalujme kachní žaludky a těšme se na další interní dokumenty, skryté nahrávky a bankovní drby. Určitě přijdou.