Když si pravice neví rady
Patrik EichlerPetr Zídek se v sobotních Lidovkách pokusil komunistickou stranu popsat coby sektu. Výsledný text je nepřesvědčivý a matoucí. Kromě jiného neuvádí žádné důvody, pro které by lidé měli do sekty vstupovat anebo ji volit.
Přirovnání komunistické strany k sektě není nové. Někteří autoři tak obrazně popisují bolševizovanou KSČ ve třicátých letech. I zde je ale třeba napsat, že pětadvacet tisíc československých komunistů bylo ve srovnání s desítkami nebo stovkami členů komunistických stran ve většině dalších evropských států skutečnou masou. Jen československá a francouzská komunistická strana přitom legálně působily po celé meziválečné období a účastnily se i práce v parlamentech svých zemí.
Zídek chce ale ve svém textu (Sekta. Před devadesáti lety byla založena strana, s jejímž dědictvím si dodnes nevíme rady, Lidové noviny 14. 5.) popisovat komunistickou stranu coby sektu po celé období její existence. Citacemi ze Šmerala, Šaldy, Budína, Kolmana i Mlynáře se snaží dokázat, že komunismus byl a je nezdravou podobou víry. Ukazuje, že hlavní protagonisté jeho textu komunismus coby formu víry sami chápali.
Spojení mezi vírou a sektářstvím je ale v jeho textu nedomyšlené. Ústředním důkazem sektářství KSČ je text z pamětí Stanislava Budína. Ze strany vyloučený šéfredaktor Rudého práva v něm popisuje pocity osamění a nejistoty, které po svém vyloučení zažíval. Přizvaný odborník na sekty bez zaváhání dovodí, že citovaný příběh se zřejmě odehrál u Svědků Jehovových.
„Budeme-li uvažovat o komunistické straně jako o sektě, nebudeme muset její členy považovat za gaunery nebo pitomce,“ píše Zídek a dodává: „Snažme se jejich přesvědčení a jednání vysvětlit tak, jak přistupujeme k životu jehovistů či adventistů.“ Ve svém textu přitom Zídek ani jen nenaznačí, že by vstup do KSČ mohl mít nějaké důvody nebo že by skrze KSČ mohl někdo chtít realizovat vlastní politiku. Pokud se Zídkova teze o komunistech coby sektě ujme, tak české pravici spolehlivě zabrání, aby kdy popsala nebo pochopila příčiny, které vedly ke vzniku a zakořenění komunismu v českém prostředí. A zároveň nepřinese žádné nástroje, jak předvídat jeho další směřování.
Podtitul Zídkova článku o straně, „s jejímž dědictvím si dodnes nevíme rady“, je v tomto smyslu přesný. Místo toho, aby se česká pravice snažila pochopit příčiny vzniku dělnického, komunistického, případně sociálnědemokratického hnutí, přemýšlí nad nálepkami, kterými by je odsunula ze slušné společnosti. Zda je v českém prostředí lepší být pitomcem nebo jehovistou, těžko říci.
Zídkův text tak přinesl zřejmě jen jeden výsledek — prokázal, že používat psychologicko-teologické kategorie pro popis moderní politické scény nepřináší užitečné výsledky. Popsat politickou stranu jako sektu totiž nepřináší informaci o tom, jak se daná strana-sekta bude chovat v konkrétních situacích.
„Budeme-li uvažovat o Věcech veřejných jako o sektě,“ mohl by například napsat Zídek, „nebudeme muset jejich členy považovat za gaunery nebo pitomce. Snažme se jejich přesvědčení a jednání vysvětlit tak, jak přistupujeme k životu jehovistů či adventistů.“
A mohl by doplnit: „Sekta se vyznačuje početním omezením vyznavačů (něco přes devět set), výlučností (hlasování probíhá přes internet), uzavřeností (hlasovat mohou jen někteří a máme čekací lhůty), tvrdou kritikou ostatních cest spasení (a dinosaurů), černobílým obrazem světa (kde Radka nemá nikdo rád), nadšením členů a vysokým stupněm jejich oddanosti (pod pokutou sedmi milionů korun, když budete hlasovat jinak, než bude chtít vedení strany), vytvářením zřetelné sociální identity (hromadnou dopravou nejezdím, protože lidé v ní smrdí), rozchodem s dosavadními hodnotami (strana jako firma), sociální homogenitou (na kabelku a oblek když tak půjčí neformální lídr), bezprostředními vztahy členů hnutí (v bytě neformálního lídra), charizmatizací vůdce a jeho vysokou autoritou (Vít Bárta), velkou mírou konformity v prostředí sekty (věděli jsme, že se Kristýna chová divně), ostrým vymezením vůči okolí (jsme jediní, kdo chce skutečně bojovat s korupcí) a protestním charakterem, který vyvolává odpor většinové společnosti (Věci veřejné).“
O politické scéně jsme se nic nového nedověděli. Na příští Vítkovo anebo Vojtěchovo mrknutí ale můžeme čekat s rozechvěním.
výtečné - líbí se mi zvláště pasáž o nahrazování analýzy nálepkami - podle mého je jednou z hlavních neblahých pseudoetiket ta o "komunismu", kterýžto tu přece žádný nebyl. Tahleta žel hojně užívaná zamlžovací synekdocha koneckonců zabraňuje tomu, chápat důvody zhroucení toho, co se tu po Únoru (u nás po Únoru, jinde na Východě jindy) etablovalo a co už kdysi výrazně kritizovala třeba Rosa Luxemburgová.
Jakákoliv ideokracie, kdy se zbytek společnosti nutí mluvit stejně, volit stejně a pomalu myslet stejně jak žádají posvátná dogmata, má sektářský grunt. Nová vlna iracionality můlže podobnému blbnutí znovu nahrávat.
samozřejmě je obtížné vymýt celému národu mozek, ale někdy to může postihnout poměrně rozsáhlé společenství - takže velikosttakového spolku ení rozhodující kriterium.
Pro sekítáře je také důležitá postava jeho vůdce, který má charisma či krédo pochodně pravdy. Spoléhá na něj víc než na vlastní rozum. Má pocit že příslušností k těmto vlastníkům pravdy se vykupuje od zlého a náleží ke světlu . Zajímavé že tomu podléhají i poměrně inteligentní idé.
Prevencí před pokušením sektářství je oteřít hlavy, pochybovat, nepodléhat psychóze davu. V těch lidovkách citují Z. Mlynáře, který v 50. letech zakoušel v praxi jak byla komunistická víra "uzavřeným logickým i hodnotovým systémem, který nemohl být podstatněji zvenčí narušen žádnou myšlenkou, argumentem ani zkušeností."
samozřejmě že věřím, že se i KSČM umí vypořádat se sektářstvím, jen upozorňuji, že to zdaleka není samozřejméa že to nelze odbýt jen jako zlomyslnost pravice. Připomenu H. Arendtovou "Masy jsou posedlé touhou uniknout realitě" - tímhle postřehem líčí podhoubí vzniku fašistické totality. Tohle je mylsím vážné memento.
Přirovnávat KSČM k Svědkům Jehovovým, moonistům či jiným sektám by bylo obskurní, ale nejen pro KSČM je dobré si dávat pozor neuzavírat se v nějakém doktrinálním funfamentalismu, autoritářskému pohledu na moc či povinnost loajálního konformismu se svým guru či modlou za každou cenu
Chce to demokratické a otřevřené rozhodování, respekt k šíři názorů a nevidět cíl ve verbování lidí,jejichž nevyrovnanost vede k tomu, že hledají životní jistotu v nějakých předem hotových jednoduchých receptech.
Takoví labilní jedinci se vyskytují napříč celým politickým spektrem, ale je jim spíše třeba pomoci v jejich složité životní situaci a ne se radovat, že mám své stádečko věrných. Nezlehčoval bych tento reálný problém, občas takové lidi potkávám.
Blouznivou naivitu či sklepou víru jsme už opravdu setřásl. Po svých abrahamovinách bych ji považoval už za opravdu nepatřičnou. I kdyby předmětem rituálů bylo zcela jiného než uvádíte.
Jako člověk který se věnoval část života vědě se opravdu hlásím hlavně k rozumu - to je jediná platforma, které se vážně pevně držím. A myslím, že nejsem v KSČM sám.
V Čechách ani na Moravě nebývá zvykem politikům děkovat, ale vám díky za to pěstění levice.
A já dodávám, že sklony k sektářství se mohou opravdu objevit v různých společenstvích, nejen církvích, ale i politických subjektech a občanských inciativách. Nejde o odlišnost ale o výše zníněné znaky a pokud se tak členové těchto společenství chovají, tak není nezdravé takto o nich mluvit, ale otzkou je jak jim pomoci, aby se z této pasti vymanili.
To asi ne, že? Pokud se týče nebezpečí manipulace, tedy že lidé v sektě ztrácejí svou vlastní vůli a nedělají to, co sami chtějí, ale to, co chce někdo jiný a podřizují jiným svůj život, tak to je celospolečenský problém, jak ostatně sám uvádíte, neděje se to jen v sektách. Dochází k tomu i v jiných společenských skupinách, které považujeme za bezpečné. Třeba v rodinách. Dokonce i ty mohou mít charismatické vůdce, kteří ostatní členy rodiny drží pohromadě, ne vždy k jejich prospěchu. Spousta lidí to nepovažuje za sektářství. Pak tedy není na místě boj proti sektám jako takovým, ale podpora samostatného myšlení u každého jednotlivce. Ne každý ví, co chce. Co když lidé ale nechtějí myslet? Co když je nakonec přirozené, že část lidí přejímá cizí vzory myšlení? Může být každý filosofem? Mohou být všichni vůdčími osobnostmi? Pokud ne, tak kdo vlastně má morální právo ovlivňovat ostatní? To, že je někdo charismatický a ovlivňuje lidi, určitě není nemorální. Špatné je však to, pokud toho někdo vědomě zneužívá ve svůj prospěch a ke škodě ovlivňovaných.
Říkate že vzhlížet k charismatu jiných není špatné, že někteří nechtějí nést břímě být především sám sebou. A že člověk s charismatem má morální odpovědnost i za druhé. Stádnost našeho chování (ovce následují svého berana) ale není jediný znak fanatického sektáře
. Dalším a to klíčovým znakem je pocit že jsme vlastníky pravdy - vůči ostaním se vymezujeme jako vůči předem špatným, hříšným, pomýleným.
A následuje sešikovat se při potírání tohto zla, této hereze do unifikovaného tvaru.
A to se může odehrávat i uvnitř větší společenských celků, tedy i politických stran, a v těch dogmatických se samozřejmě také vyskytují strážci víry pravé. Myslím právě radikální levice s tím má své rozporné zkušenosti.
Ale když tohle riziko reflektuje, umí se mu i vyhnout.
Všímat si takového textu, nebo jej jakkoliv komentovat, je v mých očích přikládáním mu naprosto nezasloužené pozornosti, ba dokonce důležitosti.
Hrozí při něm totiž sektářské izolace různých haštěřivých skupinek „vlastníků pravdy“, soutředěných na své až fetišistické rituály, inkvizitorsky strážené utopie a iluze pokrokářského chiliasmu.