Na demonstraci pod výzvou Vláda proti lidem, lidé proti vládě jsme se sešli, abychom dali najevo svůj nesouhlas s asociální politikou vlády. Vláda zmítaná korupčními skandály je stále více ve vleku ekonomických zájmů bank a průmyslu. Zájmy občanů pro ni nehrají v jejich rozhodování žádnou roli. O tom jsme mluvili, mluvíme a budeme mluvit.

Nyní je ovšem třeba postoupit dále.

Bojovat proti něčemu nestačí. Můžeme si vzít poučení z minulosti. Tak dlouho jsme se potýkali s autoritářským realsocialismem, až jsme si vydobyli mafiánský kapitalismus, který je z velké části ovládán druhořadými nomenklaturními kádry a loajalisty bývalého režimu. I ony chabé vize, které stály v počátcích politických změn, vzaly za své, a jejich protagonisté se až příliš často pragmaticky přizpůsobili tlaku moci, financí a partikulárním zájmům globálních elit.

Vystupovat proti současné vládě korupce a zbídačování je důležité. Je ovšem třeba se ptát — co přijde potom? Je prosté odstranění několika zkorumpovaných jedincům nějakým řešením?

Podívejte se na pražský magistrát! Pomohly nám volby odstranit úplatkářství, machinace?

A podívejme se na magistrát v Liberci! Pátá kolona v liberecké koalici úspěšně rozvrátila vedení zvolené občany a po pěti měsících nadějí vrátila vše ke starým pořádkům!

Vyjádřit jasně své výhrady k současnému stavu je nezbytné. Potřebujeme ale také najít společný cíl, ke kterému budeme směřovat. A jedním z těchto cílů je občanská společnost.

O občanské společnosti se u nás hodně mluví, ale ve skutečnosti tu neexistuje. Občanskou společnost totiž netvoří množství nevládních organizací. Občanská společnost je postavena na dobrovolných společenských vazbách napříč společností. Na spolupráci občanů, organizací, které si zřídily pro podporu svých zájmů; podnikatelů, kteří mají zájem na rozvoji komunit, v nichž žijí. Státních a komunálních úředníků, pracujících ve veřejném zájmu.

Občanská společnost je prostě fungující společenství mimo nukleární rodinné vztahy, stát a trh; v němž se lidé sdružují, aby prosazovali své společné zájmy a hledali shodu s ostatními.

Hledat ovšem široké fungující společenství u nás je tristní záležitost. Stačí se podívat na tzv. nevládní organizace (včetně církví a odborů) — které by měly být pilíři občanské společnosti. Místo efektivního hledání spolupráce vidíme řevnivost, místo vzájemné podpory konkurenční boj.

Toto paradigma je potřeba změnit. Příležitost máme. Na základě společného odporu proti neodpovědnosti, asociálnímu chování, korupci a hamižnosti současných politických špiček musíme definovat nový společný program.

Jenže to je těžké.

I my odpůrci současné politiky jsme rozděleni na mnoho názorových proudů. Ve snaze prosadit naše názory se stavíme proti těm, kteří si možné cesty představují jinak. Požadujeme po politicích ohleduplnost a pochopení, ale sami dokážeme být stejně a někdy i více netolerantní k jiným názorům. A to i přesto, že nám jde o společnou věc. Stojíme tu spolu, a přesto se vzápětí dokážeme tvrdě napadat.

Nejsem naivní a nevěřím na bezkonfliktní společnost. Ale konflikt má sloužit především jako východisko k novému poznání. Ne jako překážka pro spolupráci. Na konfliktu jako takovém není nic špatného, je to lepší než pokrytecké přitakání. Ale zároveň je zbytečné, abychom byli agresivní, zesměšňovali se navzájem nebo se nad druhými povyšovali. Každý názor, byť řečený neuměle, neškoleným řečníkem, má svou váhu. Minimálně jako reflexe reality, kterou je třeba brát vážně.

Nevolám ani po nějakém názorovém synkretismu, splynutí všeho ve všech. Právě v bohatství různých názorů a alternativ je síla.

To ovšem neznamená, že nepotřebujeme nějakou sjednocující ideu, vizi.

Takovou vizí je společnost, která zajistí důstojný život pro každého jednotlivce.

Důstojný život znamená neomezený přístup ke vzdělání. Ne jen pro bohaté a ty, kteří obětují svůj osobní život k tomu, aby svou prací zajistili svým dětem dostatečné vzdělání. A neznamená to ani, že studenti z nižších příjmových skupin budou otročit po nocích, aby mohli vystudovat, zatímco jejich šťastnější spolužáci se budou bavit — možná i na jejich úkor.

Součástí této vize je otevřený přístup ke zdravotní péči pro všechny, kteří ji potřebují. K péči, která bere na vědomí důstojnost člověka a jeho potřeby.

Nezbytně sem patří slušná práce za přiměřenou odměnu, která stačí k důstojnému životu. Práce může být společenským naplněním. Nesmí se ovšem nikdy stát možností vykořisťování a obohacování jedněch na úkor druhých. Žádná práce, která je potřebná, není podřadná. A jako taková musí být oceněna.

Jsme jistě schopni najít mnoho tezí, v nichž definujeme společenství, které bude bez ohledu na rasu, pohlaví, vzdělání a společenský status solidárně spolupracovat.

Takovou vizi je potřeba postavit proti hamižnosti, korupci a institucionalizovanému sobectví.

A pak se pojďme bavit o nástrojích, které mohou a musí být různé v každé situaci, s níž se setkáme. A tady se od sebe můžeme navzájem učit. Ne si uzurpovat jedinečný nárok na pravdu a na ta jediná správná řešení. Ti, co to dělají, jsou buď fanatici, zoufalci, nebo tím sledují jen osobní prospěch, touhu po moci a výlučnosti.

Je jasné, že tento současný způsob vládnutí je nejen nešťastný, ale i nebezpečný a dlouhodobě neudržitelný. Úkolem dneška je postavit proti němu realistickou vizi a začít ji uskutečňovat.

A to za nás nikdo neudělá. A neuděláme to ani my, pokud nezačneme spolupracovat a společně realizovat naše společné cíle.