Polovzdělanost, nepřítel demokracie

Michael Hauser

Polovzdělanost je past, z níž je těžké uniknout. Projevuje se především neschopností propojit jednotlivé poznatky do živého dynamického celku, tedy zlomkovitost poznání. Také zabraňuje tomu, aby si člověk mezery ve vzdělání uvědomil.

Adorno upozorňuje na paradox spojený s tzv. demokratizací univerzit. Demokratizace je pseudodemokratizace, protože cílem je, aby co nejvíce lidí získalo dovednosti a návyky potřebné v současné ekonomice. Jejich celková vzdělanost není důležitá. Ale právě vzdělanost jako schopnost chápat svět v širších souvislostech a myslet vlastní hlavou („Sapere aude,“ jak říkal Kant, „měj odvahu poznávat“) dává člověku jeho autonomii. Idea demokracie předpokládá, že občané se budou projevovat jako autonomní a politicky aktivní bytosti, jež se ptají na svou situaci i situaci společnosti. Když univerzity nevedou k autonomii a ke kritickému myšlení, a vytvářejí apolitické a konformní jedince, podkopávají samotnou demokracii. Adorno uzavírá, že taková demokratizace univerzit způsobuje svůj pravý opak, rozklad demokratických ideálů.

Adorno to psal na konci padesátých let a dá se říci, že zachytil trend, který ještě zesílil a převrátil se do své karikatury. Dnes je to spíš tak, že si většina lidí myslí, že jsou autonomní a svobodní, ale chápou to tak, že autonomie a svoboda spočívá v tom, že přijmou znaky odlišnosti vyprodukované současnou ekonomikou. Tedy je to jakási konformní autonomie. Mohou si koupit pobyt v indickém klášteře nebo nějaký adrenalinový zážitek. Přímo ve zboží je už zakomponován prvek jinakosti: většina druhů zboží chce vyvolávat dojem, že se nějak odklání od předepsaných norem, od normálu, že je extravagantní a originální. „Kup si mě a budeš svůj“ je základem mnoha reklamních sloganů. Originalita, jedinečnost, autonomie se produkuje průmyslově.

To je hlavní změna od dob, kdy psal Adorno. Tehdy se dalo hovořit o zmasovění a konformismu, neboť tehdejší ekonomická produkce měla takovou povahu. Ale ta dnešní vyvolává zdání jedinečnosti a autonomie, a proto většina lidí nepociťuje, že demokracie ztrácí svůj základ, autonomii jedince. Takže tu máme dva druhy autonomie, jednu vyprodukovanou průmyslem, konformní autonomii, a pak tu, která spočívá v kritickém myšlení. Ale tato druhá autonomie je zastíněna tou první a působí to tak, že se bez ní můžeme obejít. Jsme přece autonomní, protože máme pocit autonomie.

Tím pádem se rozmlžila celá otázka autonomie. Proč usilovat o autonomii, když už ji máme? Pocit autonomie brání mnohem víc než bezprostřední konformismus, aby někdo dospěl k reálné autonomii. Bezprostřední konformismus totiž může vyvolat stud a kritickou reakci.

Hlavní překážku na cestě k autonomii vidí Adorno v polovzdělanosti. Tou je něco jiného než nevzdělanost, o níž byla řeč posledně. Ve společnosti nevzdělanosti se lidé nestydí za nevzdělanost a ještě se jí chlubí. Ale jsou tu stále lidé, kteří se snaží vzdělávat. Číhá na ně past: polovzdělanost.

Adorno píše v Teorii polovzdělanosti, že je tu mnoho věcí, které nás nutí k polovzdělanosti. Dvě jsou zásadní, je to nedostatek volného času a pak ponoření do mechanického pracovního procesu, v němž myšlení kostnatí. Nejde ani tak o práci manuální jako spíše o práci vyžadující opakování určitých komunikačních nebo myšlenkových schémat. V dnešní době je to např. práce mobilního operátora, novináře nebo politika.

Čím se polovzdělanost vyznačuje? Především neschopností propojit jednotlivé poznatky do živého dynamického celku, tedy zlomkovitost poznání. To se skládá z tříště informací. I když si nakrásně přečteme celého Nietzscheho, nepropojí se nám to a známe pouze určité vzájemně izolované body. Zkrátka nedokážeme říct, o co Nietzsche usiloval, a pokud ano, tak je to nějak schematické a jednostranné.

Dalším rysem je krátkodobost. Jestliže se jednotlivé poznatky nepropojí do širšího celku, jsou značně nestálé a za okamžik se nám vytratí, aniž po nich zůstane mezera. Zmizí a jejich místo na nějakou dobu vyplní jiný prvek. Naše nynější poznání se nám za chvíli rozplyne, a zůstane nám nanejvýš neurčitý pocit.

A pak je tu ještě jeden rys. Polovzdělanost zabraňuje tomu, aby si člověk uvědomil mezery ve vzdělání. Není v něm vědomí nedostatečnosti, které by jej vedlo dál. Polovzdělanost se projevuje narcistním uspokojením. Vím to nejlépe a nikdo mě nebude poučovat.

Polovzdělanost je past, z níž je těžké uniknout. Adorno říká, že polovzdělanost není předstupněm vzdělanosti, nýbrž jejím smrtelným nepřítelem. Nám nezbývá než tuto past aspoň spatřit a nespadnout do ní. Polovzdělanost není základem autonomie, nýbrž právě jen past. K obnově demokracie, či dokonce k pokusu o demokracii socialistickou je zapotřebí reálné autonomie, tedy vzdělanosti.

    Diskuse
    May 6, 2011 v 11.33
    Dostatek volného času
    Pěkné zamyšlení. Díky.
    Charakteristické pro polovzdělanost je povrchnost, přílišné sebevědomí, takovéto "ubavit se k smrti".
    Naopak lidé vzdělaní si hlídají, aby měli dostatek volného času. - Sókratés v Platonově dialogu Theaitetos: Svobodný je ten, kdo má dostatek volného času.
    Spěchání jen pro hovada vhodné jest.
    Kéž by si to člověk dokázal vždycky zavčas uvědomit!
    May 6, 2011 v 13.27
    Pane doktore,
    výborné pokračování minulého článku. Snad v tom budete pokračovat i nadále, na tyto věci je potřeba znovu a znovu ukazovat a formulovat je...
    SH
    May 9, 2011 v 20.30
    Polovzdělanost?
    Podle předloženého textu ja fakticky každý polovzdělancem. Každý z nás totiž nezná ani tisícinu všelidského poznání. Takže každý, kdo má zájem vstřebávat další vědomosti, je na pozitivní cestě k odstranění své „polovzdělanosti“? Problém je asi úplně jinde. Skutečná vzdělanost spočívá spíše ve znalosti metod poznávání, kritického myšlení, analýz a syntéz, logiky a metodologie. Nikoliv v konkrétních poznatcích. Polovzdělanost je podle mne v prvé řadě odmítání prohlubování osvojených metod poznávání reality. Jen metody vzdělávání nás mohou přivést totiž k onomu potřebnému propojování konkrétních poznatků.
    May 10, 2011 v 7.06
    fukce vzdělanosti
    polovzdělanec především nevnímá limit svých povrchnách znalostí, za to vynáší hotové a absolutní soudy o kdečem. Vzdělávání je celoživotní úděl a to nikoliv jen na půdě úzké odbornosti, které může plodit "fachiditoismus". Vzdělanost není samoúčel - viz ekonomie času.
    A tady rozhoduje schopnost reflektovat realitu - i pouhý autodidakt tak může dosáhnout značného přehledu, kdežto profesionální intouš topící se v scholastice bude mimo. Takže sám volný čas nestačí - ten může splodit jak duševní lenochy, tak jalové mudrlanty..
    May 10, 2011 v 11.24
    Polovzdělanost - jiný pohled
    Možná, že stojí za to připomenout na tomto místě esej Václava Havla z poloviny 60. let, v němž autor prezentuje takové pojetí polovzdělanosti, které se mi zdá jaksi uchopitelnější. Podle Havla nemá polovzdělanost nic společného s kvantitou vzdělání (polovzdělanec není nedovzdělaný), nýbrž s kvalitou - se vztahem ke kulturním hodnotám, s principem jejich osvojování (přebírám pojmy Havlovy). Z psychologicko-sociologického hlediska vzniká polovzdělanost z komplexu nekulturnosti; osvojování kulturních hodnot je v takovém případě "rychlé", nezralé, netvůrčí, eklektické. Polovzdělanost má podle Havlova mínění blízko ke snobismu a - ve sféře umělecké produkce - ke kýči.

    Proč se mi zdá toto pojetí uchopitelnější? Přesně proto, co řekl pan Hošek. Adornovo maximalistické chápání vzdělání v sobě obsahuje typicky modernistický (vlastně osvícenský) patos (nebo snad lépe: étos), ale žijeme holt v jiné době. V době, kdy dochází k nárůstu specializovaného vědění (o němž hovoří V. Bělohradský), jsme skutečně odsouzeni být "polovzdělanci", diletovat ve všech jiných oblastech, které nejsou vlastní našemu vzdělání. Např. jak můžu posoudit bezpečnost jaderné energetiky, když nevím ani zblo o fyzice, o co mám opírat své vědomí o úspěšnosti medicínského zákroku, když nejsem lékař apod.? Nárůst specializovaného vědění způsobuje, že jsme stále více diletanty mimo svůj region vzdělání (přičemž tento region se relativně zmenšuje), že jsme - paradoxně - stále více odkázáni na iracionalitu (beru lék, protože věřím, že mi pomůže). Ale těžko hovořit o polovzdělanosti - aspoň ne ve smyslu Havlově.

    Proto se mi zdá Havlovo rozlišení mezi kvantitou a kvalitou přístupu ke kulturním hodnotám jako relevantní a funkční. Zlomkovitost poznání bude stále narůstat. Čas gigantů Kanta či Goetha, jejichž génius dokázal obsáhnout většinu tehdejšího vědění, už minul a nevrátí se více. (To je ostatně i Kunderovo téma - viz "Nesmrtelnost".)
    May 10, 2011 v 16.28
    spšíe ten nedovzdělanec
    myslím že autor neměl na mysli polovzdělance ve smyslu kvalitativně neúplného a dnes již opravdu nereálného všeználka, ale právě nedovzdělance. Jinak by se mu právem muselo vytknout, že požadavek vzdělaných občanů nepomůže jejich autonomii, ale naopak je důkazem nemožnosti přílišné extenze rozhodování přímou demokracií z důvodů nedostatečné kvalifikace.
    Pokud nechápu vzdělance jako všeználka, ale jako člověka urdržující si schopnost orientovat se ve znalostech tak, aby vždy našel potřebný informační zdroj a nebo se mohl opřít o expertní vyjádření a schopného racionální kontroly nezbytných reprezentantů, pak se této pasti vyhnu. A nemohu obvinit autora z idealizování člověka a jeho rozhodování.
    May 10, 2011 v 16.52
    Lze se pasti vyhnout?
    Jenže ono je to trochu zapeklité, s tou schopností se orientovat. Ta nám není shůry dána, chce to jistou míru "předporozumění", aby člověk jaksi předem dokázal rozeznat relevantní od tlachání. A např. ve vysoce specializovaných tématech, která jsou úplně cizí mému vzdělání - např. z teoretické matematiky (ten příklad uvádím schválně pro jeho odlehlost a "nepraktičnost") - toto rozlišit nedokážu, rozhodně ne s jistotou. A experti bohužel také nejsou "boží oka", nejsou emanací absolutního vědění.

    Vy jste, tuším, pane Dolejši, vzděláním ekonom, tak sám vidíte, jak funguje institut "nezávislého ekonoma" ve veřejném diskursu. Hlásání neoliberálních dogmat je prezentováno jako neutrální, objektivní popis situace. A kdo se neorientuje, tak se o takového experta bezelstně opře.
    May 10, 2011 v 19.18
    dá to prostě práci
    určitě - a pokud si přednastavení nepleteme s indoktrinací nebo dokonce jakousi idealistickou predestinací , tak asi chápu o jaký druh syntetického (komplexního) myšlelní by mohlo jít. A takové myšlení se musí pěstovat, nepřijde samo od sebe.
    P.S. dogmata jsou vždy prezentována jako objektivní pravda, a´t se jedná o dogmata pravá či levá. Než je roztrhá sám život, tak je třeba k nezávislosti v soudech metodická skepse k zjevovaným pravdám a ono pěstované komplexní myšlení.
    MP
    May 10, 2011 v 21.30
    Kolegům Hauserovi a Kandovi
    Dr. Hausere, tento váš článek (i ten minulý o nevzdělanosti) mně mluví z duše. Skutečně prožíváme orgie nevzdělanosti a polovzdělanosti.

    Pane Kando, zdravím vás zase po čase v této diskusi, ale musím říci, že s vámi tentokrát nesouhlasím. Myslím, že M. Hauser měl na mysli něco jiného, než o čem hovoří Bělohradský. Otázku polo- a nevzdělanosti nelze posuzovat z hlediska faktografického, expertního vědění - v tom jsme samozřejmě v případě naprosté většiny oborů všichni dnes diletanty. Vzdělanosti, o niž - jak to aspoň chápu - jde Hauserovi a Adornovi, je tomuto expertně-technokratickému, instrumentálnímu vědění dokonce přímo protikladná. Pravá vzdělanost spočívá ve schopnosti ptát se, kriticky uvažovat, usuzovat z informací a vyvozovat závěry a především pak zasazovat si poznatky do kompatibilního celku.

    A tady se teprve ukazuje strašlivý úpadek, jehož jsme svědky. Dodal bych k Hauserově charakteristice, že jedním z hlavních rysů polovzdělanosti je totální neschopnst porozumět světu. Projevuje se tak, že člověk nedokáže myslet konzistentně. Znám například lidi, kteří čtou filozofii, usilují o určitou spirituální dimenzi života, uvědomují si ekologickou a sociální mizérii dnešního světa - a přitom zároveň se podílejí na neoliberálním kapitalismu, podporují jej a volí pravici. To je myslím ukázkový příklad toho, oč tu jde.