Andrea Stappert pochází z Německa a v současné době žije v Berlíně. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vystudovala malbu na Akademii výtvarného umění v Hamburku, té se však dnes již nevěnuje. S fotografií začala pracovat až po skončení školy. Tehdy se seznámila s Martinem Kippenbergerem, svým prvním modelem a objektem pravidelného fotografického zájmu. Přechod od malby k fotografii byl sice absolutní, malířskost však zůstává v jejích portrétních snímcích zvláštním způsobem stále přítomna.

Portrét patří mezi jednu z nejrozšířenějších a komerčně nejhojněji užívaných forem fotografického média. Bez něj si dnešní život nelze představit. Obraz lidské tváře se stal nepostradatelným nejen na úřadech, ale také v soukromé komunikaci, když se například vzájemně identifikujeme na sociální síti Facebook. Co je portrét, není třeba popisovat, je přesto zajímavé zdůraznit, čím se vyznačuje. Nejčastěji se jedná o komponované/aranžované snímky zaznamenávající lidskou figuru, respektive tvář. Důraz je kladen na individuální charakter zobrazovaného, který je tvořen fyziognomií portrétovaného a může být zdůrazněn vybranými atributy. Až mystické skládání významu nutí diváka vnímat detaily. Každá maličkost se zdá nést význam přímo vztažený k portrétované osobě. Charakter, povolání nebo třeba společenské postavení takto vystupuje do popředí. Zda se jedná o falešnou stylizaci, anebo odhalení nejintimnějších vlastností, lze rozhodnout jen stěží.

Právě nejistota oscilující mezi absolutní lží a sžíravou pravdou je vlastní snímkům Andrey Stappert. Detailně komponované situace, v nichž se vybraní umělci nalézají, vznikají v procesu blízkém performanci. Skládání významů dává fotografce možnost portrétovaného modelovat a vytvořit jeho výslednou podobu dříve, než stiskne spoušť. Stappert svým objektům vkládá do rukou předměty, umísťuje je do specifických prostředí nebo zdůrazňuje jejich zdravotní stav. Důležitým momentem se stává úzce vymezený zájem o profesi fotografovaných postav. Jak již bylo řečeno, jedná se výhradně o umělce, kteří jako by ve své osobě nesli celou svou tvorbu a měli ji co nejlépe vyjadřovat právě v okamžiku, kdy se stanou středem pozornosti jiného umělce. V některých případech toto omezení vede k prvoplánovosti. Tvář malíře Raymonda Pettibona pokrývá promítaná struktura jeho obrazů, Martin Kippenberger má obvazem zakrytou hlavu a sluneční brýle, čímž připomíná své vlastní objekty, a Sarah Morris obklopují ostré barvy blízké jejím vlastním malbám.

Identifikovat všechny vystavené není jednoduché. V galerii nenalezneme popisky, které by připsání jmen ke tvářím usnadnily. Portréty se tak stávají pohledy na anonymní postavy a získávají obecnější a svobodnější vyznění. Přidělené atributy již nemusíme chápat výhradně jako odkaz k jasně definované umělecké tvorbě. Snímky přestávají být výsledkem hry mezi dvěma umělci, ani nejsou pouze portrétem slavné osobnosti. Nekonečné množství jakési „civilní“ anebo subjektivní interpretace nás nakonec přivádí k přesvědčení, že i snímky vybočující ze skupiny lidských tváří, společně vytváří jednotné poselství o různorodosti lidského charakteru. Pohled do lesa a pohled na zadní okénko auta se v tomto kontextu stává rafinovaným portrétem, kde atribut vytěsnil lidskou tvář.

Probíhající výstava plasticky dotváří obraz toho, čím vším fotografie je. V porovnání s pracemi představenými na končící přehlídce Mutující médium v Rudolfinu, s experimentálními snímky Jiřího Thýna v GHMP nebo třeba s brněnskou výstavou foto dokumentů Viktora Koláře se zdá být přespříliš poplatná módní fotografii, kterou je bezesporu silně ovlivněna. Monumentální měřítko však snímkům dává jakýsi širší přesah a vytváří z nich zajímavý mezistupeň rozměrného formátu malby a drobných pasových fotografií.

Andrea Stappert: Fotografie 1985-2010. Fotograf Gallery, Školská 28, Praha 1, otevřeno út—pá 12.00—18.00. Výstava potrvá do 20. května 2011.