Tlustá stehna na cestě k přijetí

HaDivadlo v komorní inscenaci Modelka XXL přináší anatomii ženského nesebevědomí v mediálním věku. Kdyby hra nesklouzla k magii psychologizace dětstvím a udržela nadhled zobecňujících osobních reakcí na mediální klišé, mohla být dokonalá.

Ivo_bystrican_director_photo

Ivo Bystřičan

12.01.2010 12:00

Stehna

Etudy na téma Já a tělo podle televizní popkultury jsou v inscenaci Modelka XXL nápadité a vtipné. Foto HaDivadlo

S televizí jako specifickým rámcem sdělování se svými tragikomickými pravidly pracují divadla často. Televizní rétorika a pohled na svět jako součást inscenace umožňuje snadno a rychle vymezit pole pro účinnou kritiku nešvarů dnešní doby, protože ty jsou každodenně komprimovány do televizoru v každém obýváku. Všichni televizním frázím, klišé, postavám a střihům dobře rozumějí, byť by se odehrávaly v divadle, osvobozeny z tenat plazmové krabice. Málokdy však hry řeknou více nad rámec sdělení televize samotné.

Monodrama Venduly Borůvkové Modelka XXL uváděné brněnským HaDivadlem však využívá fenomén televize důsledně, jako jediný referenční bod a imaginární televizní diváky jako jedinou referenční skupinu. Divadelní diváci se pro celou hru stávají diváky televizními, aniž by zde artefaktů jako je kamera či televizor bylo potřeba. Prostě se k nim mluví jako k televizním divákům, to znamená jako k pitomcům, pro jejichž sympatie je třeba se přetvařovat, jak to jenom jde. V prostoru mimo dosah skutečných televizních paprsků je to zvlášť působivé.

Venda Koblížková je vnadná dvaatřicátnice, moravský ideál krásy, kterému je zapovězen vstup na stránky Elle či Cosmopolitanu. Se svým typem krásy je navždy odsouzena do role čtenářky. V éře obliby „skutečného života“, která se projevuje popularitou trýznivých reality show v televizi, má ale nakonec Venda příležitost, jak své tělo zveřejnit pro masy. Proto nahrává svůj miniportrét na video, které ji má dostat do soutěže Modelka XXL. Analýza, proč Venda touží zrovna po takové blbosti, jako je účast v soutěži krásy plnoštíhlých, je důmyslnou linií celé hry.

Scéna si vystačí toliko s rotopedem, lednicí, dálkovým ovladačem ke kameře a kufříkem ukrývajícím čokoládu představující trvalé pokušení. Jevištní minimalismus je adekvátní, žena obsesivně se věnující své postavě stejně k životu nic víc nepotřebuje. Polarita rotoped – lednice je trefnou symbolickou redukcí mentálního světa frustrované ženy.

Venda Koblížková, ztvárněná vynikající Vandou Drozdovou, komunikuje buďto s imaginární kamerou nebo s imaginárním televizním publikem, které chce natáčeným videem oslovit. Zvolený rámec umožňuje vytvořit hotovou smršť způsobů televizní sebeprezentace, rychlý sled autoportrétů, které jakoby kopírovaly evoluci pojetí self v televizních show v historii. Skrze autoportréty se Venda snaží redukovat svou bytost na aspekty, které by televizní diváky mohly zajímat. Hledá to, co je pro TV in. Její charakter se od všech verzí jejího televizního self značně liší, hra však nesklouzává k doslovnosti ani deklarativnosti. Je to komediální výsměch televizi a zvláště těm, kdo před ní sedí.

V šedesátiminutové jednoaktovce téměř bez ustání probíhá třeštivý průřez dietářskou popkulturou. V nekonečném a brilantně artikulovaném sledu postřehů o kaloriích a jejich úkrytech, zaručeně účinných strategiích, jak je spalovat, o žádoucích tvarech jednotlivých částí ženského těla, jichž je třeba dosáhnout, o měření a indexech dokonalosti těla či o hierarchii sexuálních vztahů založené na tělesných proporcích se odhaluje všeobecná společenská kontrola nad tělem individua a manipulace s ním směrem k touze po nenaplnitelné dokonalosti.

Pokud by se hra dokázala držet obecné roviny více či méně úspěšných pokusů uplatnit příkazy kultury hubnutí v životě Vendy, nemohla by dopadnout lépe. Etudy na téma Já versus tělo jsou vtipné, nápadité a dokážou vystihnout, z čeho všeho sestává společenský tlak na ženu, aby vypadala dokonale podle médií, která imaginární certifikát dokonalosti udělují. Nicméně hra se bohužel nespokojuje s tím, že nesebevědomí jedince nemusí nutně mít tvrdé psychologické kořeny, ještě ke všemu zaklíčené v dětství.

Rozuzlení celé Vendiny anabáze tkví v tom, že jí účast v soutěži Modelka XXL má pomoci získat uznání matky, jehož se jí nedostává. Ocenění významným druhým má zaručit veřejné uznání abstraktním televizním publikem, ba samotné objevení se na obrazovce. Celý společenský a kulturní tlak, který se ve svěžích monolozích daří vystihnout, je najednou nepodstatný – vztah ženy ke svému tělu je vystižen jako individuálně psychologický. Pointa hry tak celou inscenaci kazí, protože bez ní bylo možné Vendinu situaci zobecnit na situaci každého. Takto zůstává jen individuálním problémem, se kterým společnost vlastně nemá co do činění a celá kultura hubnutí je najednou jen neškodná a neproblematická sféra spotřeby.

Vendula Borůvková: Modelka XXL aneb Moje stehna v proklatým detailu, režie Janka Ryšánek Schmiedtová, hraje Vanda Drozdová. Premiéra 9. ledna 2010 HaDivadlo Brno.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.