Dělat promotéra je jako sázení na koně

Zuzana Přikrylová

Prokop Holoubek kromě působení ve skupině MIDI LIDI figuroval až do letošního dubna ve vedení brněnského klubu Fléda. V rozhovoru pro Deník Referendum se rozhovořil o historii tohoto klubu, okolnostech, které ho vedly k odchodu, i plánovaných projektech.

Jaké byly impulsy pro tvůj odchod z Flédy po deseti letech? Bylo to náhlé rozhodnutí, nebo jsi nad tím uvažoval už delší dobu?

Není to unáhlený krok ze dne na den. Trvalo to déle, kdy se k sobě paralelně sbíhaly různé důvody a já jsem začal uvažovat o změně. Nejprve pouze v rámci týmu Flédy, postupně se ale změnily okolnosti a zhruba před rokem začala probíhat restrukturalizace firmy. Nakonec jsem se na základě únavy, potřeby změny a vnitřních pnutí v týmu rozhodl, že si dám pauzu. Nejprve byla plánovaná na rok, teď už radši říkám, že na dobu neurčitou.

Vraťme se o deset let zpět. Jak ses na Flédu vlastně dostal a jak se měnila tvoje pozice či působení v ní?

Na Flédu jsem se dostal úplnou náhodou. Studoval jsem brněnskou FaVU a jednou to vypadalo, že nebudu mít dost kreditů na to, abych postoupil do dalšího ročníku. Postěžoval jsem si kamarádovi Petru Herzánovi, že si asi budu muset hledat práci. A on věděl, že jsem se zajímal o filmy a měl za sebou zkušenosti s dramaturgií z rodného Vsetína a pracoval jsem v klubu, a dal mi tip na lidi, kteří uvažují o založení filmového klubu v Brně. Tak jsem se dostal k samému založení tehdy ještě filmového klubu Fléda, v jehož prostorách měly mimochodem původně být squashové kurty, kdyby tehdejší majitel Ludva Ivančík neměl kromě squashe rád i film.

Ze začátku jsem tam fungoval jako brigádník, který měl kino „nakopnout“. Byl jsem hned vržen před úkoly jako zapojení promítaček, přihlášení distributorů, řešení autorských práv, kolaudace a podobně. Celkem maso, ale nadšení přebíjelo vše ostatní, rozjelo se to a postupně se pak ono kino v letech 2002 až 2004 stalo jedním z nejnavštěvovanějších artových kin v republice. Pak se ale velmi rychle projevil vliv vzniku multiplexů (Špalíček, Olympia), kdy po počáteční vlně odporu návštěvnost multikin na úkor té naší rapidně vzrostla.

Původní záměr filmového klubu s občasnými koncerty hned ze začátku nabobtnal do úplně jiných rozměrů, svůj post vedoucího kina jsem opustil v roce 2004 a po divokých změnách v týmu začátkem následujícího roku přišla výzva začít klub regulérně provozovat se vším všudy. V té době mi přišlo nereálné vzít si to celé na bedra, ale měl jsem štěstí, že jsem potkal Lukáše Staru, pak Tomáše Ondráčka a Františka Krejčíře, a spolu jsme založili firmu Level B Production a začali provozovat klub. Tak to fungovalo až do teď, do roku 2011.

Na Flédu jsi přitáhl několik klubových akcí jako Magion, které předtím probíhaly v jiných podnicích. Jsou ještě v Brně nějaké další kvalitní večery čekající na objevení širším publikem?

Ano, určitě jsou. Po pravdě řečeno teď tak bedlivě jako dřív už brněnskou, potažmo českou klubovou (tu taneční) scénu nesleduji. Ale například zajímavé, i když menšinové akce se dějí v podniku Sklenick. Ty akce jsou ale maličké a obávám se, že pokud se jeden z tam hraných stylů nestane oblíbený v masovém měřítku, tak nemá cenu akci do většího prostoru přesouvat. To souvisí obecně s krizí v klubové elektronické a taneční hudbě. Myslím si, že zájem opadl a hodně se to zúžilo na drum´n´bass, který navštěvují mladí lidé, kteří dřív podobně navštěvovali hip hopové akce. A potom ta starší generace třicátníků jako já si už na konci devadesátých let tou vlnou elektronické taneční hudby prošla a chodí na elektro nebo house. Ale že by v Brně nějak výrazněji zarezonoval kupříkladu dubstep jako poslední masový styl z Anglie, to se říci nedá.

Proč se vůbec přebrané akce Itch My Hahaha a Magion spojily do jedné s názvem Itch My Magion?

To je jednoduché — z existenčních důvodů. Navíc organizátoři mají podobný vkus a oběma klubovkám se vždy těžce fungovalo tak, aby se to dalo finančně utáhnout bez výrazného dotování z peněz firmy. Obě akce jsou navíc zaměřené na okrajovější styly klubové hudby a měly další, s nadsázkou až didaktický účel: snahu vychovat si publikum s dobrým vkusem. Kdybychom akce spojili třeba před šesti lety, s velkým potleskem se asi nesetkáme, ale první Itch My Magion, který proběhl letos v únoru, měl dobrou návštěvnost a slavil úspěch. Tak jsme se rozhodli v tom pokračovat. 7. května proběhne další díl a velmi kvalitní lineup bude opět na obou pódiích. Od freejazzu přes dupstep a electro až po house.

Vzpomínáš si na nějaký extrémně skvělý a naopak příšerný zážitek z doby vedení Flédy? Po čem se ti bude stýskat a naopak?

(Chvíle zamyšleného mlčení.) Z profesní stránky jsem měl tolik skvělých zážitků, že se nedá vyzvednout jeden konkrétní. Dobré vzpomínky mám na perfektní koncerty, které když byly náhodou i vysoce navštívené, tak jsem pak měl nejen krásný umělecký zážitek, ale i pracovní satisfakci. Samozřejmě že nepříjemné stavy plynou například ze zkušenosti, že na koncert někoho báječného, komu vážně věříš, přijde jen hrstka lidí a ty pak proděláš desítky tisíc. A to je právě ono — dělat promotéra je jako sázení na koně. Je to velký adrenalin a houpačka a občas jsem měl pocit, že nedokážu odhadnout vůbec nic. Co se týče těch nejhorších zážitků, tak ty jsem asi radši zapomněl.

Na co budu vzpomínat? Například na spoustu lidí, kteří nám někdy zapáleně pomáhali jen pro ten pocit „se na Flédě podílet". To se mi velmi líbilo, že naší prací vzbuzujeme takové nadšení. Vlastně ten největší benefit je pro mě dlouhý zástup zajímavých lidí, které jsem poznal a se kterými se dá i přátelit. Co mi chybět nebude, je stres a to, co s tím souvisí. Neustálý strach o to, že něco nevyjde nebo že se někde něco pokazí. Nespavost způsobená obavami, že třeba začne hořet. Ale každý obor má něco, to si nevybereš.

Na Facebooku jsi psal, že budeš s Flédou nadále spolupracovat. Má to konkrétní rysy nebo jen víš, že máš na Flédě zázemí, pokud by se ti naskytla šance uspořádat větší akci v Brně?

Konkrétní obrys je zatím jeden, a to již zmiňovaná akce Itch My Magion, kterou budeme s Tominem Kelarem a Pepou Fialou alias Click Joem zaštiťovat. Zázemí tam určitě mám, nerozcházíme se ve zlém, rád bych tam, pokud bude oboustranná chuť, jednou za čas něco dobrého zorganizoval. V nejbližší době si ale plánuji odpočinout od dennodenního stresu a strachu, který s sebou tato práce nese.

Kromě uměleckých aktivit jako MIDI LIDI nebo Dekadentní divadlo Beruška se teď budeš asi nejvíce věnovat organizaci Bumbum Satori. Přiblížil bys, o co se jedná a jak vznikla?

Bumbum Satori je název pro činnost, kterou jsem začal vyvíjet už paralelně s produkcí Flédy. Kdysi dávno jsme se rozhodli na Flédě zastupovat DJe, jenže jsme s tím začali v době, kdy už se taneční scéna začala dostávat za zenit. A jelikož mě vždycky zajímalo poznat tenhle „byznys" ze všech stran, tak jsme to zkusili s kapelami. Začal jsem se starat v roce 2006 o kapelu DVA (což dělám dodnes), další skupinou byli MIDI LIDI a postupně přibyly další.

A po čtyřech letech a osamostatnění se z koníčku stala moje hlavní pracovní náplň. Dost mě to baví, mám štěstí na spolupráci s dobrými kapelami. Pro mě je hodně důležité, že si s lidmi z těch kapel rozumím, že jsme na podobné vlně. Mám takový trapný slogan: " We're friends with our bands," a ten je fakt pravdivý. Jinak bych to asi dělat nemohl.

Takže nyní se věnuji jednak přímému managementu kapel Midi Lidi, DVA, Čoko voko, Fiordmoss a Kazety a pak organizování koncertů pro dalších asi dvacet kapel či umělců z Česka, Slovenska, Polska, Anglie a z Německa. Zatím zejména v Česku a Slovensku, ale postupně expanduju i za hranice, směr Východ, Sever a Jih. Západ je těžkej.

Jak je subjekt Adam, You and Me, v rámci kterého hodláš pořádat improvizační a freejazzové večery, propojen s BumBum Satori?

Personálně, protože mým asistentem v Bumbum Satori je Adam Kvasnička, se kterým jsme ještě spolu s mou přítelkyní Barborou Šedivou a Michalem Fridrichem založili toto volné sdružení pořadatelů. Občas pořádáme akce v Domě umění města Brna a plánujeme v Galerii architektury 4AM pořádat koncerty velmi experimentální hudby, workshopy i kolaborativní projekty.

Upřímně a bez obalu — jak vidíš kulturní budoucnost Brna? Co by se podle tebe mělo změnit?

To je otázka na další rozhovor (smích). Já to vidím dobře. Snad se jednou změní kulturní politika města Brna a financování některých věcí, protože holt určité akce (pokud mají probíhat) musí být dotované. Nejsem ani nemůžu být striktní zastánce liberálního kapitalistického postoje „to, co se samo neuživí, nemá právo na existenci,“ protože pak by mnoho věcí neexistovalo. I když po letech podnikání v kultuře se to ve mně hodně bije. A to se, doufejme, změní. V Brně do kultury paradoxně teče poměrně dost peněz, ale do příspěvkových organizací města, ty jsou zpětně plně kontrolované brněnskými úředníky a podle toho to pak vypadá. Spousta lidí se možná ohradí, ale já si z pohledu člověka, který v kultuře podnikal, myslím, že kultura v Brně je jeden velký státní podnik.

A jinak si myslím, že je tu hodně aktivních lidí i umělecké školy, takže přísun talentů je zaručen. Navíc jsme blízko Vídni, nemáme to daleko do Prahy a jsme druhé největší město v České republice. Zkrátka tu budoucnost vidím optimisticky, vždy něco zaniká a něco jiného vzniká a myslím, že povědomí, schopnosti i šikovnost mladých lidí se stále zvětšují. Takže doufám, že to bude lepší a lepší.

Odpočíváš vůbec někdy?

Ano, někdy ano.

Třeba jednou za týden?

Já mám reálný problém, jsem workoholik. Měl bych se nejspíš léčit, a přestože se teď směju, je to asi vážné. Ale snažím se odpočívat!