O sněhu

Pokud nejste motorista, bezdomovec či majitel domu v sousedství veřejného chodníku, mohou se pro vás zimní spousty sněhu stát zářivým přívalem, který prolamuje bláznivý chod naší civilizace a vrací vás zkušenostem starým, prastarým.

Cerny_fotka_vyrez_dr

Jan Černý

12.01.2010 02:15

Leden

Sníh a led vytvářejí zvláštní pouto mezi postavami, překonávají fyzickou vzdálenost mezi nimi. Pieter Bruegel starší: Lovci ve sněhu (leden), zdroj: http://www.wga.hu/index1.html

„Pán znovu zemi rozsvěcí, / jiné a větší jsou věci, / svět udiven se dívá, / hvězdami má se obléci,“ říká Bohuslav Reynek v básni První sníh. Až nečekaně vydatné nadílky z nebes dostalo se nám koncem minulého týdne. Sníh je v našem zeměpisném pásmu stále vzácnější, nyní se však můžeme dosyta vynadívat na zemi rozsvícenou sněhem a ulice, auta i lampy zaoblené prachovou bělobou.

Se sněhovou pokrývkou jako by zima teprve získávala svou pravou tvář. Suverenita vlády zimy projevuje se tím tichým padáním sněhu a přikrytím věcí. Ustaly podzimní plískanice a vichry, v nichž se zima prala s odcházejícím létem, život se ukryl do podzemí a do nitra domů, myšlenek a srdcí. Sněhem zjevuje zima své království klidu, niterného soustředění sil, milostivého přikrytí špíny, prachu a ostrých hran. Nastalé ticho se rozzářilo bělobou, zprávou z nebes, že tempo života neurčujeme jenom my sami. Sníh jako by nás zpomaloval, ba zastavoval: auta nemohou vyjet, chůze je pomalejší, spoustu cest je třeba odříci, kamna a teplo domova získávají na významu.

Krajinu i ulice ovládl nový živel, ten nejtišší ze všech živlů – sníh. Živly obecně jsou člověku připomínkou jeho konečnosti – jsou „nekonečné“, nespoutané, nevypočitatelné. Říční proud se mění v povodeň, plamínek ve všestravující požár, poklidné povětří v hurikán, země v třesení a výbuch sopky.

Archaické myšlení ovšem dokázalo myslet i člověka jako součást světa živlů – lidská duše je přece podobně nevypočitatelným zřídlem bouří a vášní, i klidu a splynutí; duše může zvlhnout sentimentem i zahořet láskou, vybuchnout hněvem a roztřást se strachem, uklidnit a zacelit se myšlenkou. Živel je, jak už slovo napovídá, „živý“ a duše byla pro archaické myšlení zdrojem života, stejně nesmrtelná a nepolapitelná jako živly. A protože živly vplývají jeden do druhého, oheň do vzduchu, vzduch v mracích do vody, voda do země, v níž se rozpouštějí a ztrácejí kapky deště, země do vody ve vyvěrajícím prameni či do ohně v sopečném výbuchu, můžeme i duši myslet jako součást tohoto koloběhu a vplývání.

Pro archaické myšlení ostatně měla každá věc svou duši a celá země byla živým organismem. Myšlení pak už více reflektivní obmyslelo proto i celek světa duší, světovou duší, zdrojem pohybu planet a hvězd, neustálého koloběhu živlů a proměny věcí. Lidská duše dostává se do privilegovaného vztahu k tomuto celku, nahlíží jej, jiskra myšlenky propojuje ji s tím věčným pohybem hvězdných sfér. Sníh snad je takovým živlem, který k celku světa ukazuje svým vlastním, klidným a samozřejmým způsobem: nejdříve propojí nebe se zemí, zjeví svým tichým padáním prostornost okrsku, v němž žijeme, a posléze zahrne celou zemi pod vládu jediné barvy a jediného tvaru, oblosti.

Sníh v ulicích našich měst je snad jakousi připomínkou archaična, staroby světa a věčného koloběhu živlů, který člověk nemůže ovládnout, ale může se stát jeho součástí, může si z něj rozumět. Rozumět na chvíli jinak než z běžného chodu starosti a obchodu, zisku a kariéry, námahy a odměny. V tom je sníh přívalem milosti – nezáleží jenom na nás a na našem výkonu, svět prastarých živlů nás vysvobozuje k jiskrnosti jiného myšlení a konání. A nejen děti podněcuje sníh k činnostem nerozumným a neziskovým; i my dospělí můžeme se díky sněhu oddat radosti, která má cíl jen sama v sobě. Právě díky tomu zpomalení a proměně perspektivy můžeme s přírodou vejít do hravého vztahu.

Různé sněhové hrátky a zimní sporty vyjadřují snad i jistý posun ve vztahu moderního člověka k živlům: pokud se dnešní člověk nějakým způsobem stává součástí jejich světa, není to skrze „duši“, pojem pro něj příliš efemérní a nejasný, nýbrž skrze vlastní tělo. Cílem života už není „osvícení“ a vysvobození z bludného kruhu mnohačetných vtělení či překonání konečné tělesné existence obratem k věčnému pohybu duše, nýbrž intenzifikovaná tělesnost, slast z prožitku vlastního těla, napojeného na tělo světa v rytmu noci a dne, léta a zimy, práce a odpočinku. Zkušenost sněhu je třeba tělesnou zkušeností nedozírnosti světa i jeho intimní blízkosti, jeho křehkosti i síly. Sníh jako by byl živlem stydlivým, nelze se jej ani dotknout, vločka se na dlani ihned rozpustí – ale miliony těch vloček pokryjí celou zemi pokrývkou, kterou někde ani nelze projít, a v horách, nejvlastnějším místě království sněhu, se může utrhnout smrtící lavina.

Snad se nové, k přírodě vnímavější vědomí, které se na mnoha místech vynořuje, může opřít právě o takové zkušenosti. Tělesností našeho prožívání světa se navíc nevědomky přibližujeme zkušenostem „přírodních“ národů, přestože složitou síť symbolických a duchovních významů doprovázejících ony zkušenosti už asi zpřítomnit neumíme.

Zima a sníh jsou specifickým přínosem severu evropské kultuře, která se zrodila ve Středomoří a po dlouhá staletí přijímala všechny významné kulturní podněty hlavně odsud. Ale k evropské kultuře patří také důstojný „chlad“ germánské mytologie, Sibeliova hudba, v níž jako by se rozeznívaly zasněžené finské lesy a zamrzlá jezera nebo zimní náměty na plátnech Pietra Bruegela staršího; výrazná odlišnost čtyř ročních období v krajích na sever od Alp vedla kupř. k pozoruhodnému prohloubení duchovně-kosmické spekulace u Rudolfa Steinera.

Bruegelův obraz „Lovci ve sněhu (leden)“ je jedním z prvních obrazů zimního exteriéru v evropském malířství. Je sice zalidněn spoustou postav, jeho dominantním námětem je ovšem samotná zimní krajina – a právě sníh a led vytvářejí též zvláštní pouto mezi postavami, překonávají fyzickou vzdálenost mezi nimi a dávají zaznít tónu vzájemné spřízněnosti: všichni sdílejí zimní osud. Lovci se vracejí s jediným králíkem, psi se unaveně plouží se svěšenými hlavami, děti se srocují na zamrzlých rybnících, dospělí se navzdory chladu věnují své práci – všichni přitom jako by byli zahrnuti do jediného dechu zimní krajiny.

Velká plátna Pietera Bruegela staršího jsou většinou zaplněna chaotickou změtí lidí vykonávajících rozličné činnosti, bližší studium detailů přitom ukáže na řadu pitoreskních a sociálně kritických scén rozesetých po obraze. Tato zvýšená sociální vnímavost jako by na jeho „lednovém“ obraze ustoupila a přetavila se do smyslové konkrétnosti stop ve sněhu či zamrzlého mlýnského kola. Snad i velký holandský malíř chtěl vzdát hold zimnímu království sněhu a ledu, které na čas všechny rozdíly a napětí přikryje svou bílou dlaní a dá nám tělesně pocítit svou dávnou moc.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.