Věc Makropulos by si žádný „snob“ neměl nechat ujít

Roman Sikora

Začátkem příštího týdne je v pražském Stavovském divadle možné opět zhlédnout suverénní režijní kreaci Roberta Wilsona, Věc Makropulos. Podle některých českých divadelně-kritických kapacit je ovšem každý, komu se inscenace líbí, snob.

Na velikonoční pondělí 25. dubna a v úterý 26. dubna je možné ve Stavovském divadle opět vidět mimořádné jevištní zpracování hry Karla Čapka Věc Makropulos skrze nezaměnitelný rukopis amerického divadelního režiséra a výtvarníka Roberta Wilsona. Tuto českou klasiku pojal jako výrazně stylizované a vizuálně opulentní divadlo. Hru také zkrátil a z jejích popisně realistických scénických poznámek si tak trochu udělal legraci. Proto se vzápětí ozval zástup českých „patriotů“, kteří si nepovšimli, že už ve světovém divadle proběhly procesy, jež polský divadelní teoretik Kazimierz Braun nazval První a Druhá (ne-li také Třetí) divadelní reforma, a obvinili Wilsona z pošlapání svatého díla Karla Čapka.

Pro nás, pro „snoby“, je i přes mrmlání konzerv Wilsonova inscenace událostí, kterou sice běžné publikum nemusí bez problémů přijmout, jež ale bravurně rozehrává všechny složky divadelního tvaru, čehož je z českých divadelních režisérů schopen skutečně málokterý, pokud vůbec někdo.

Téměř detektivní příběh tajemné nesmrtelné operní divy Emilie Marty procházející zásluhou elixíru věčného života napříč staletími se pod Wilsonovýma rukama proměnil v uhrančivý syntetický rej hudby, světel, scénografie a pohybu, ve svět svébytné jevištní fantazie, na hony vzdálené fádnímu realismu. Pozoruhodné jsou také herecké výkony nejen Soni Červené v hlavní roli, ale i Miroslava Donutila nebo Václava Postráneckého, u nichž se Wilsonovi podařilo probudit až nečekaný typ spontaneity a zároveň ukázněnost hereckého výrazu v rámci celkové vizuální koncepce. Nezaostávají pak za nimi ani mladší členové souboru Jan Bidlas nebo mimořádně precizní Pavla Beretová.