Stylově propracovaná kapela Messer Chups je pověstná svými nevybíravými způsoby zacházení s filmovými díly. Bez rozpaků je rozebere a použije, co se jim hodí a zapadá do jejího zvráceného pohádkového světa, kde si monstra podávají ruku se sexsymboly dávných časů a po hřbitově se chodí v leopardích lodičkách na vysokém podpatku. Mnoho napoví již název kapely — slovní hříčka složená z německého slova Messer neboli nůž a lízátek Chupa Chups.

Kapela navazuje na projekt Messer für Frau Miller, který stejně jako Messer Chups založil hudebník a šéf labelu Solnze Records Oleg Gitarkin, jehož příjmení ho zřejmě předurčilo pro dráhu kytaristy. Messer Chups vznikli v roce 1999 původně jako Gitarkinův vedlejší projekt a zpočátku s ním hrála na syntezátory Anette Schneiderová. Sestava se ale proměňovala a podle všeho nejsilnější byla v letech 2005—2007, kdy kromě Gitarkina a nynější baskytaristky Zombie Girl v kapele účinkovala i vnučka slavného Lva Teremina a virtuózní hráčka na stejnojmenný hudební nástroj Lydia Kavinaová. Ta jejich skladby i živé koncerty od roku 2003 obohacovala o charakteristický pípavý sci-fi zvuk a s její pomocí také nahráli nové verze několika svých alb (například Vamp Babes či Crazy Price). V současnosti kromě dua Gitarkin—Zombie Girl v kapele účinkují bubeník Alexander Belkok a vokalista Alexander Skwortzov.

Poslední album Bermuda 66 stejně jako předchozí počiny přirozeně plyne a jako vždy baví svým pečlivým vrstvením samplů ve spojení s instrumentální precizností, což nutí při opakovaném poslechu k archeologickému hledání nových, na první pohled zakopaných zvuků a přechodů. Rozhrkané kytary jsou tentokrát více přimknuté k jednomu z jejich nejslyšitelnějších vlivů surf rocku. Větší důraz kapely na tento styl podtrhuje i fakt, že kytarové riffy a vybrnkávačky již hrají živě.

Hned první skladba Daphne Blue Lagoon zní klasicky „messerchupsově“ — tedy jako utajená skladba z Pulp Fiction, kterou jste nikdy neslyšeli, kombinovaná s  elektronickými bublavými zvuky à la hravá music concréte Pierra Henryho. Práce se zvukovou složkou filmu nebyla cizí už předešlému projektu Messer für Frau Miller. Messer Chups se ale na rozdíl od předchozí Gitarkinovy formace neomezují jen na ruské filmy, a v jejich temné retro změti najdeme horory, sci-fi a vůbec všelijaký padesátkový a šedesátkový filmový brak.

Zakladatel kapely v tomto projektu, stejně jako Tarantino ve svých filmech, shromažďuje jednoduše vše, co má rád, z čehož se valná část pojí s americkou popkulturou, zejména tou nízkou, a baví ho (jako například pro změnu sourozence Wachowské ve filmu Speed Racer) kombinovat na první pohled nesourodé odkazy. Najdeme tu například reference na westerny, hybridy známých filmových melodií či béčkové horory, samplovanou cirkusovou i vážnou hudbu a estetiku padesátých a šedesátých let či rockabilly; to vše zkomponované do velmi lákavé směsi, která je temná, zábavná i mystická zároveň.

Přirovnání k filmovým režisérům není z nouze ctnost, Messer Chups s filmy pracují nejen jako s výchozím audio materiálem. Stejně jsou pro ně důležité i vizuály buď v podobě obalů desek a vzhledu kapely, ale zejména videoklipů a projekcí při živých vystoupeních. Ty jsou poskládané z filmových scén, kdy většinou nechybí roboti, upíři a oživlé mrtvoly, stejně jako rozkošný striptýz pin-upky Betty Pageové, po které baskytaristka Zombie Girl zdědila charakteristickou ofinu.

Erotika prosakuje i samotnou hudbou v podobě samplovaných vzdechů a citoslovcí rozkoše. Samply hrají obecně velkou roli — ať už ty známější (například z Frankensteinova monstra), nebo vystříhané z nikdy nezhlédnutých škvárů zapadlých časem. Evokují posluchačům cosi povědomého, čímž se jim hudba Messer Chups ještě přibližuje a stává se sympatičtější.

V novince jsou samply ovšem použité úsporněji než na starších nahrávkách, přestože několik překvapivých momentů k pobavení najdeme, například v podobě poblázněného ženského křiku nebo krvelačného brblání žíznivé zombie. Lásku ke starým snímkům mají koneckonců společnou i s mashupovou královnou People Like Us, jejíž skladbu v minulosti remixovali.

Co naopak přibylo, je zpěv, zejména stylizovaný ženský vokál v podání Zombie Girl, který svou okatou svůdností připomíná barové divy a vzdechy zase Patriciu Dayovou z lehce spřízněné dánské psychobilly/punkrock bandy HorrorPops. Nejlegračnější projev má Zombie Girl rozhodně ve skladbě Hollywood Devils, kdy vyjmenovává jména hollywoodských herců jako Boris Karloff s groteskně provokativním a vzrušeným tónem. Na albu je také dost znát přítomnost poměrně nového bubeníka, který dostal více prostoru nejen pro svou zálibu pro přechodové bicí (například ve skladbě Man in a Cayman Boots či Animal Woman). Přesto ale převážně utvrzuje stylistiku hudby Messer Chups klasickým surfrockovým rytmem.

Spolu s dravou baskytarou a do dálav prérií nezbytně rozmazanou kytarou (reverbový pedál už si bez okolků nechali nakreslit i na booklet alba) a syntezátorem starším než členové kapely tvoří nástroje dohromady stylový hudební základ jak na albu, tak i naživo, který, doplněn o veškeré obligátní použité (pa)zvuky, vzdává holt starým idolům, ale nikoli s vážnou nostalgií, ale s poťouchlou ironií. Použitím již hotového si v postmoderním duchu vytvořili vlastní estetiku či možná i kult, který díky svému naléhavému filmovému zvuku s přehledem osloví i fanoušky mimo psychobilly a rockabilly scénu. Každý má totiž alespoň občas chvilku, kdy se víc baví na béčkovém filmu než náročném artovém snímku.