Těžko říct, co bylo hlavní zprávou uplynulých dnů. Vyřešení vládní krize? To zcela jistě ne, nic neskončilo, jen se hlavní problém odsunul na pozdější dobu. Jmenování dvou ministrů? Zřejmě ne, nic podstatného se tím nemění, i když rošáda John-Kubice nepochybně mediálně zajímavá je. Oslavy 20. výročí ODS? Možná, ale zrovna v nynější době občanští demokraté nemají příliš co slavit. A projev prezidenta k tomuto výročí? Vypadá to, že Václav Klaus si už vůbec nic nepamatuje.

Nebo snad bylo výstižnější toto? Olomoucká policie sdělila, že se přes zimu z pole u Chomoutova ztratilo sto třicet tun koňské mrvy. Pro představu jde o čtrnáct nákladních vozů v ceně kolem 65 tisíc korun. Ke zcizení této hromady hnoje měla být podle policie použita těžká technika, nicméně ukázalo se, že jej pečlivě ke svým stromkům a záhonkům rozvezli vesničané, včetně starosty. Každý pět šest koleček, hnojily se i obecní stromky.

Poněkud naštvanější občané by si možná všechny výše uvedené zprávy spojili do jedné. Takovému zjednodušení však nepodlehneme, byť se právě dnes česká politika k hromadě u Chomoutova podle mnohých přirovnat dá. Je pravda, že vládě se nedaří a změna k lepšímu není na obzoru. K prosazování programu mají koaliční strany stále ještě pohodlnou většinu. V této chvíli by ale politika čím hůře tím lépe byla pro českou společnost sebevražedná.

Všiml jsem si, že Petr Nečas s kamennou tváří poslouchal bývalého ministra dopravy, jak říká, že si osvobodil ruce a že bude používat metody ještě zákeřnější. Mohla to být nevhodná nadsázka, může to být také myšleno vážně. Za těch několik měsíců měl Vít Bárta příležitost opatřit si řadu důkazů, jimiž by mohl své politické protivníky vydírat. Česká politika se tak může propadnout do ještě závažnějších afér než jsou ty dnešní.

Po dlouhé době se k politickému dění souvisleji vyjádřil bývalý premiér Mirek Topolánek. Na oslavách dvacetiletí své strany opět používal výrazy Grosstapo a Bártapo, což je jistě projev jeho citlivého myšlení, nicméně v jednom ohledu se mu současnou ODS podařilo vystihnout: „Vidět znovu osvícené a vševědoucí tváře otců zakladatelů, ošlehané tváře hrdinů velké transformační války, spokojené a obtloustlé tváře smluvně opozičních kabrňáků, unavené a trochu bezradné tváře včerejších a dnešních reformních kompromisníků, a dokonce i tajemné tváře minulých, současných a potenciálních korupčníků. Všichni jsme tady, celá ODS.“

Co si z těch oslav můžeme vzít? Nepochybně ODS měla silnější a slabší okamžiky, v každém případě byla součástí stranického systému, který se vyznačuje velkou stabilitou. To o mnoha středo- a východoevropských zemích říci nelze. Tisíce lokálních zastupitelů, stovky starostů, poslanců a desítky ministrů, to je úspěšný výsledek jejího dvacetiletí. Bohužel strana se nedokázala téměř nikdy vymanit z vlivu Václava Klause, který ji svému nástupci předával do té doby s nejnižší volební podporou, nedůvěryhodnou a rozhádanou. Dvojí volba Václava Klause za prezidenta pak byla a je pro občanské demokraty zničující.

Krátké dějiny ODS můžeme rozdělit do čtyř období: 1. Založení ODS, její etablování a zřetelná profilace. Pro stranu nepochybně úspěšná etapa. 2. Období ztrát, přibližně v letech 1996—2002. ODS se stala symbolem korupce, Klaus dvakrát prohrál volby a opustil ji. 3. Topolánkův pokus o evropskou stranu, který nevyšel. Snaha dostat se zpod vlivu Klause byla neúspěšná, mimo jiné i proto, že Topolánek naivně věřil v čisté úmysly prezidenta. 4. Současnost. Období hledání. ODS přešlapuje na místě a na záda jí dýchá TOP 09, která by ji chtěla v dominantní pozici na pravici vystřídat. Jak dlouho bude tato etapa trvat, nevíme. Jistotu má strana jedinou. Klausův vliv. Nic horšího už ji potkat nemůže.