Je tu zvláštní vztah mezi neoliberalismem a nevzdělaností. Dobře ho vystihl Konrad Liessmann v knize Společnost nevzdělanosti. Ideologie zeštíhlování státu chce vyvolat představu, že čím méně peněz od státu, tím větší bude autonomie univerzit. Ty si potom musejí zajistit vícezdrojové financování. Do univerzit tak stále více zasahuje trh, a místo větší autonomie přichází nutnost podřídit se  zájmům trhu. Ale děje se to tak řečeno frontálně.

Rozhodující univerzitní orgány mají ovlivňovat představitelé soukromých firem. Ale ani podřízenost státní moci se nezmenšuje. Prostřednictvím rozpočtů, bilancí a evropských směrnic jsou univerzity závislé na politicích jako dřív. Autonomie, kterou má přinést zmenšení role státu a vícezdrojové financování, je ideologický pojem v čisté podobě, neboť vyjadřuje svůj pravý opak, zúžení svobody. Kontrolní a řídicí mechanismy se po zeštíhlení státu prohloubily.

Jak se pak univerzity hodnotí? Jak říká Liessmann, hodnocení probíhá tak, že se nahodile vyberou určitá kritéria, podle nichž se sestaví evaluace a testy, jimiž se posuzuje kvalita univerzit. Tím dochází k fetišizaci náhodného. Univerzity jsou nuceny přizpůsobovat výuku a vzdělávání nahodilým, zpravidla kvantitativním měřítkům, aby obstály v konkurenci. Soutěžení mezi vysokými školami se dávno netýká lepších teorií nebo chápavosti a rozhledu studentů.

Za této situace na univerzitách není místo pro humanistický ideál vzdělanosti, který spočívá v osvojování světa, rozvíjení chápavosti a vytváření osobní autonomie. Tento ideál se dokonce dostal do konfliktu s neoliberálním kapitalismem. Jak píše Liessmann, v době rychle se měnících potřeb trhu se rezignace na vzdělanost stala ctností. Jednotlivci to dává flexibilitu, snadnou přizpůsobivost okamžitým požadavkům trhu. Vzdělanost je schopnost vidět širší souvislosti a klást nepříjemné otázky, které nabourávají zažité stereotypy. Kdo chce být úspěšný, měl by se přestat ptát a být flexibilní. Ještě lepší je, když ho ani nenapadne, že by se ptát mohl. Nevzdělanost je cesta k úspěchu, vzdělanost je na překážku. Nevzdělanost se jeví jako společenská norma, jako něco samozřejmého. Ani tzv. elity, zvlášť politické, se nestydí za své mezery ve vzdělání, které se týkají i těch nejjednodušších historických a kulturních otázek.

Příslušníci horních vrstev se snaží zakrýt svou sociální odlišnost. Příkladem může být Bill Gates, který se chová i obléká tak, že bychom si ho mohli splést s „chlápkem od vedle“. Toto mizení kulturních znaků odlišnosti, jako je způsob vyjadřování, vzdělání, zájmy, samozřejmě neznamená, že horní vrstvy začínají žít ve stejných podmínkách jako vrstvy ostatní. Jak ukazuje Jan Keller, je to přesně naopak. Rozdíl mezi jejich světem a světy těch ostatních se vystupňoval natolik, že tyto světy jsou nesouměřitelné.

Je to paradox. Stírají se kulturní znaky odlišnosti, ale zvětšuje se odlišnost životních podmínek. Tento jev by se dal nazvat jako barbarizace bohatnoucích horních vrstev. Ideál vzdělanosti jim je nepochopitelný stejně jako ostatním vrstvám a třídám. Není tu tedy žádná sociální vrstva, jíž by se dala vzdělanost připsat aspoň symbolicky.

To nás vede k závěru, že být dnes nonkonformní nespočívá v nějakých vnějších znacích jako je provokativní oblečení nebo poslouchání „subverzivní“ hudby, protože to všechno už je dávno součástí ekonomického kalkulu firem. Nonkonformita se nyní rovná snaze být vzdělaný.