Někdy v lednu vyšel v Lidových novinách článek nazvaný „Jak zjednodušit pracovní právo“. Jeho text formulovali experti poradenské společnosti PwC Ambruz a Dark, kteří soustřeďují kolem sebe signatáře výzvy „Pružné pracovní právo 2010“.

Zaměřili se na novelu zákoníku práce, již podrobili kritice. Požadují „zjednodušení a větší flexibilitu právní úpravy uzavírání a stejně tak i rozvázání pracovního poměru“. Například, že výpovědní doba by měla být jenom jeden měsíc a zrušena či omezena by měla být „imunita členů orgánů odborové organizace, která je v praxi často zneužívána“.

Dále navrhují prodloužení zkušební doby na čtyři měsíce až šest měsíců, podle postavení zaměstnance. Změnou konta pracovní doby chtějí umožnit zaměstnavatelům „flexibilněji organizovat práci zaměstnanců v závislosti na měnící se poptávce“. Podporují také částečné pracovní úvazky, které by „snížily zátěž zaměstnavatele na odvodech za sociální a zdravotní pojištění“. Mezi jejich požadavky patří rovněž „umožnit zapůjčování zaměstnanců mimo rámec agenturního zaměstnávání“ a také „zachovat možnost řetězit pracovní poměr na dobu určitou“.

Podstatou jejich návrhu na „zjednodušení pracovního práva“ je jeho proměna na „právo zaměstnavatelské“, které by pod záminkou „pružné reakce na rychle se měnící podmínky trhu“ vehnalo zaměstnance do podřadnějšího postavení, plně závislého nejen na potřebách zaměstnavatele, ale také na jeho chování. Zaměstnanec vzhledem k jeho nutnosti zajistit obživu sobě a rodině stává se rukojmím, závislým na tvorbě zaměstnavatelova zisku i na  jeho rozmarech, vyplývajících z jeho povahy či morálky. Právě tomu tvorba pracovního práva zhruba od začátku 20. století čelila.

Zákoník práce postupně svými ustanoveními kodifikoval nutnost odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci. Zajišťoval zaměstnanci důstojné, a tím i z lidského hlediska rovnoprávné postavení. V tom nesnadném procesu se na druhé straně ovšem tříbilo i zaměstnavatelské prostředí jako kvalita související s humanizací společnosti. Jinými slovy hledala se rovnováha mezi jhem zaměstnavatele a jhem zaměstnance. Aby zaměstnanec nebyl pouze prostředkem k dosahování zisku, ale aby také zisk sloužil k sociálním jistotám zaměstnanců a kultivaci jejich prostředí.

Návrh na „zjednodušení pracovního práva“ zneužívá momentálních sociálních nejistot, v nichž se určitá část společnosti ocitá, a snaží se kodifikovat to, co je projevem nouze, tedy nutnost pracovat v režimu námezdní síly, jako zkvalitnění pracovního práva, ačkoli jde o jeho zhoršení. Je to typický příklad toho, kdy místo vynaložení úsilí k naplnění práva měníme jeho literu ve prospěch bezohledných tendencí.

Další podobný projev přinesla příloha LN Peníze a Byznys z 18. dubna 2011 pod titulkem „Rodí se plán, jak obejít odbory“. Zástupci zaměstnavatelských svazů v Česku se snaží „vytlačit odbory z vyjednávání o klíčových hospodářských politikách země“. Podle mluvčího Hospodářské komory Zdeňka Kubína „existuje mnoho ekonomických témat, jako například podpora exportu, podpora vzdělávání a další, ke kterým nejsou odbory primárně kompetentní“.

Zaměstnavatelské svazy prosazují, aby Podnikatelská rada, složená i z představitelů zaměstnavatelských svazů, nahradila v jednání o hospodářských politikách tripartitu. „Ta přestává být funkční,“ míní prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Zdeněk Juračka. Jinému průmyslníkovi vadí, že „na (tripartitě) se věci nediskutují racionálně a s odborným nadhledem“.

O úloze odborů při hospodářských jednáních sice vskutku můžeme z odborného (ekonomického) hlediska pochybovat, ale ten zpupný jazyk, jímž hospodářští bossové pochybují o schopnostech odborů (primárně kompetentní, funkční), naopak svědčí pro odbory, o jejich nezastupitelné úloze, byť by se nezmohly než na jedinou, zato kardinální otázku: A nejste vy poněkud blbí?

Jestliže stav při jednání je vskutku takový, jak průmyslníci naznačují, už kvůli této jediné otázce musí odbory v tripartitě zůstat a být u všeho — to je teď jejich úloha. Stále častěji se totiž projevuje, že „primární nekompetence“ není projevem malé odbornosti, ale je to důsledek „zbytnělých sekundárních kompetencí“ lidí, kteří nás o ty primární kompetence připravují. Je to stav bezmoci, v níž na odbornost samozvaná vrchnost nebere ohled, takže erudice se vskutku smršťuje do té jediné zoufalé, ale kardinální otázky, ovšem pronesené racionálně a s odborným nadhledem.

Podle autora článku Františka Bouce „podnikatelé prosazují, aby získali (místo odborů) konzultační hlas v Hospodářské radě státu, která by bez zásahu odborářů diskutovala o vývoji legislativy v podnikání a o oblastech, které přímo neovlivňují vztahy zaměstnanců se zaměstnavateli“.

Jenže ty zaměstnanecké vztahy, jak jsme pochopili z tezí poradenské společnosti WC ČR a advokátní kanceláře Ambruz a Dark ohledně „zjednodušeného pracovního práva“, velice souvisejí s „vývojem legislativy v podnikání“.

Co k tomu jiného říci než zoufale zopakovat kardinální otázku.