Konec léta

Ludvík Vaculík

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Stromy odkvetly na jaře dobře, jak jsem psal, a ovoce je dost: v té věci jsem se mýlil. Švestky se pod tíhou prohýbají, jabloně jsem musel podepřít, které zarodily, ale stromy, jež nejsou ničí, ty podél okresních cest, se tragicky lámou a je divné, že strom nemá pud, aby nadměrné plody shodil. Stromovkou prý chtějí ty kurvy vést šestiproudovou silnici.

Léto je neuvěřitelně dlouhé a teplé. To my když jsme byli pravda mladí, tak pršávalo a bylo zima, takže staří nám říkali, jak bývalo teplo, když oni byli mladí. V roce 1947 jsem v Brumově o prázdninách ležel jednou na kúpelce a četl Benešovu Demokracii dnes a zítra, příjemně napjatý, co pěkného mi život přinese hned tam na kúpelce a co zajímavého a dobrého se za mého života stane ve světě. Ten spis se mi zdál tehdy těžký a chytrý, musel však být dosti prostý, když ho vývoj tak lehko mohl obelstít. Od té doby se světa zmocnily tajné organizace a gangy, z nichž jeden míní Stromovkou vést dálnici. Jako by ji nemohli vůbec vést mimo Prahu! Kdoví co v tom zase je! Říká se, že mocné, vysoko prokorumpované zednické lóže, vypasené na Metru a sídlištích, se prostě ohlížejí po dalším žrádle.

Vidím, jak se každou hodinu - já rozčileně sedím nad tímto papírem už několik hodin - odtrhne z třešně žlutý lístek a spadne. Ptáci už nezpívají, jenom vosy klikatě skučí, ale já, jak jsem pořád moudřejší a blbší, nedokážu už ani vosu zabít. Kdybych se měl srovnat s loňským, letošní jsem o něco zdravější a silnější, celkově klidnější, ale v momentu vzteklejší: když například se dovím, jako právě před třemi hodinami, o plánu na zničení části Stromovky a zamoření jejího zbytku. To kdo podepíše, toho bych ovšem zabít schopen byl, snad.

Jenže já jsem chtěl, než mě vykolejila ta banda, která se v důležitých věcech nikdy neptá na názor, psát o tom, jak jsem s Josefem byl na té fotografické výstavě. Dva dny před jejím zavřením poslal jsem mu telegram (v němž mi pošta odmítla vzít jedno slovo, takže jsem místo „posrané koně" musel telegrafovat „blbé"), aby zítra přijel na jedinečnou výstavu. Telegram byl pilný, stál osmadvacet korun a Josef ho dostal včas, protože jeho manželka ho musela z práce jít vyzvednout na poštu. „Co se děje, co je," pravil druhého dne ve dveřích, „ty pořádáš výstavu?" - „Já ne, ale mohl bych," řekl jsem. „Tam by byl nával," uznal Josef, „ale brzo by ti ju zavřeli, nebo i tebe."

Pěšky jsme šli od nás z Holešovic přes Letenský park zase a povídali si, co je nového. Josef mi vyprávěl, jak ho bolí rameno, protože spadl z auta, a já jemu, jak mě už dva měsíce bolí pravý loket z ničeho. Den byl teplý a vlhký. Došli jsme na výstavu - a ta byla zbouraná! Jenom papíry a latě se válely po zemi. Začal jsem mužům, kteří to udělali, nadávat, že to je typické: nic neplatí v původním znění, všecko se hnusně odchýlí od očekávání, a jestliže v evropštějších zemích se teď v porodnicích nenechávají novorozeňata u matek na samostatných pokojích, tedy u nás se to zavede v podobě takové, že haranti matkám na společných pokojích řvou a sestry k nim nejdou, vždyť jsou tam přeci maminky, takže ty jsou nevyspalé a kazí se jim mléko. Muži se hájili výkladem, že museli výstavu zavřít dřív, aby měli dost času na přípravu nové, ale bránili se chabě, museli cítit, že to není k věci.

Venku Josef pravil: „Tak jsme viděli hovno." - „Přijde na to, jak to nazveš. Viděli jsme jeden druhého," řekl jsem a šli jsem směrem k Pařížské třídě. „Měl bys chuť na becherovku?" zeptal se Josef. „Ne. A ty?" - „Já také ne." Došli jsem k obchodu s fotografickými věcmi a jako vždycky v takových případech, Josef dostal chuť koupit si nový aparát. Vešli jsme tedy dovnitř a Josef si dal ukázat praktiku, kterou by si koupil, kdyby ji kupoval. Prodavač mu o ní dával ochotně všechny informace, jen v jedné jsem ho musel doplnit já: že ty kurvy do toho nedovážejí pak baterie, já jsem si ji musel nechat darovat z Německa. Ale Josef pravil, že stejně by si ji koupil, mít u sebe tolik tisíc.

Odtud jsme šli do Železné, kde jsem Josefovi chtěl za výlohou sovětského obchodu ukázat dalekohled monoklár, který mě už dávno zajímá. „Zvětšuje desetkrát," řekl jsem, „používal bych ho na hvězdy." Prodavač nám dalekohled půjčil do ruky a Josefovi se ta zasouvací šedá rourka, připomínající plavbu Pacifickým oceánem, hned zalíbila. Zeptal se mě, má-li si to koupit. „Rozhodně," řekl jsem, protože sám bych si ten dalekohled byl koupil už dávno, kdybych se nebyl bál, že budu mít dva, když mi ho někdo dá k Vánocům, potom k narozeninám a teď zas k Vánocům. Podívali jsem se oba dalekohledem směrem ke dveřím, ale pro silné zvětšení nebylo na krátkou vzdálenost nic rozeznat. Josef dalekohled zaplatil, stál jenom pět set padesát korun, a řekl, že se bude dívat na ptáky.

Teď někam na oběd. V zahradní restauraci za radnicí jsme si objednali jídlo, nevím už jaké, a než nám je přinesli, Josef vytáhl dalekohled. Prohlíželi jsme si okolí a já jsem u toho pravil dosti hloupé poznámky, k nimž mě cosi nutí, když se cítím v atrakci. První věc, jež se do dalekohledu vešla celá, byl zlatem se třpytící kříž na kostele. Vykřikl jsem úžasem, a hned jsme dalekohled museli půjčit lidem u sousedního stolu. „Ale krumpáčů prý tam mají málo," pravil jsem zas k Josefovi se zacloněnou pusou hlasitě. „Já dycky dostanu důchod," odpověděl Josef, „a utratím ho, ani nevím zač, za nějakou blbost. Jako za tento dalekohled." - „Máš slabou vůli," řekl jsem.

Loni jsme mnoho jablek proměnili v mošt, psal jsem o tom a znelíbil se přitom na obě strany několika větami, jimiž jsem vysvětloval, proč nepodpisuju politické protesty. Co se stalo od té doby? Něco nebo nic? Milan Šimečka je doma bez mého přičinění, a soud - bude, nebude...? V povětří visí čekání. Právě mi přišli ze zahrady říct, že máme ježka. To trochu odvádí mé myšlenky od té zprávy o Stromovce. Cítí vůbec někdo zodpovědnost za to, v jakém stavu zanecháme tuto zem? To tam není nikdo, aby jim vysvětlil, že Královská obora je po všech stránkách cennější než silnice, že doprava ztrácí budoucnost, protože výroba se bude muset zmenšit na nejnutnější věci k životu?

Volal mi Josef, že nevidí nic, protože zpěvné ptactvo najednou, jako na nějaké tajné varování, opustilo krajinu. Z toho Josef soudí, že bude brzo tuhá zima. - To by byl ten lepší případ, ještě. Myslím si já.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 2, číslo 9, září 1982.)