Obchodníci se smrtí. Přísná a efektivní kontrola držení zbraní je nezbytností

Filip Outrata

V České republice roste počet střelných zbraní. Efektivní kontrola jejich držení je nezbytnou, ale nikoli dostačující podmínkou k tomu, abychom se co možná vyhnuli dalším tragickým událostem podobným té na pražské filozofické fakultě.

Česká republika se v posledních letech rychle stává zemí zbraním zaslíbenou. Vlastnictví střelných zbraní je čím dál běžnější, průměr držených zbraní jsou tři. Repro DR

Ve filmu Jasona Reitmana Děkujeme, že kouříte z roku 2005 se trojice přátel — špičkových lobbistů v oboru tabáku, alkoholu a zbraní — pravidelně schází a při dobré večeři se vzájemně trumfuje v tom, kdo z nich má na svědomí nejvíc lidských životů. Říkají si Obchodníci se smrtí. Vynikají ve schopnosti překroutit či zesměšnit jakýkoli protiargument, případně s akrobatickou obratností odvést pozornost jinam.

Na povedenou komedii se závažným podtextem jsem si vzpomněl při čtení diskusí po tragické střelbě na pražské filozofické fakultě 21. prosince 2023. Některé z názorů, které nasbíraly největší počet lajků, jako by vypadly z příručky zmíněné lobbistické partičky. Asi nejvýraznější přitom byl „argument náklaďákem“ — kdyby vrah neměl k dispozici střelné zbraně, pozabíjel by své oběti někde na zastávce.

Argumentační fauly

Odkazovat se k proslulému, padesát let starému útoku „spartakiádní vražedkyně“ Olgy Hepnarové, který stál život osmi lidí, je přitom argumentačně mimořádně podlé. Hepnarová totiž vraždila nákladním automobilem právě proto, že ve své době nemohla snadno sehnat střelné zbraně.

Původní záměr střílet do lidí automatickou zbraní proto nakonec, po zvážení dalších variant (vykolejení vlaku, odpálení výbušniny) zaměnila za vypůjčený náklaďák. Pokud by vraždila dnes, téměř jistě by použila výkonné střelné zbraně a zanechala za sebou mnohem víc obětí.

Lidé, kteří se z nějakého důvodu chtějí pomstít světu či prostě sami sobě, se budou čas od času objevovat vždy, nedá se tomu zřejmě nijak zabránit. Čemu se ale zabránit dá, je to, aby měli snadno a bez účinných omezení k dispozici střelné zbraně, navíc v množství a výkonnosti zcela jasně daleko přesahující jakkoli definovanou osobní obranu.

Jak vyplynulo na povrch po prosincové tragédii na filozofické fakultě, ani to, že se pachatel v minulosti léčil s psychickými problémy, nezabránilo tomu, že získal zbrojní průkaz a v krátké době si opatřil skutečný arzenál střelných zbraní, včetně samonabíjecí útočné pušky se špičkovým dalekohledem, s níž pak zabíjel své oběti. Stačilo mu k tomu vyjádření praktického lékaře, který ani nemusel být informován o předchozím psychiatrickém nálezu.

První věcí, kterou je třeba změnit, je tedy dosud nedostatečný systém propojení a vzájemné informovanosti a komunikace mezi lékaři. Dále by měla být přísně omezena dostupnost takových zbraní, které zjevně nejsou určeny pro osobní obranu, tak jako zmíněná americká útočná puška. Stručně řečeno, přístup k takovým zbraním by neměl mít nikdo kromě příšlušníků ozbrojených složek státu. Není k tomu žádný důvod.

Česká republika se v posledních letech rychle stává zemí zbraním zaslíbenou. Vlastnictví střelných zbraní je čím dál běžnější, průměr držených zbraní jsou tři, vrah z filozofické fakulty jich měl osm. Nárůst počtu zbraní znamená jediné: pro potenciální masové vrahy bude stále jednodušší své narušené představy realizovat co nejefektivnějším, nejjednodušším způsobem.

Obdiv ke zbraním, nedůvěra ve stát

Za oblibou názorů připomínajících praktiky filmových Obchodníků se smrtí je v mnoha částech společnosti rozšířený obdiv ke zbraním. Může vycházet i z pocitu nejistoty a ohrožení posilovaného tragickými zprávami ze světa. Představa, že bezpečnost mi může zajistit jenom vlastní palebná síla, v každém případě odhaluje nedůvěru ve stát a jeho bezpečnostní složky, nakonec i nedůvěru ve společnost jako celek.

Je to jako kolektivní psychická porucha, zatím v poměrně lehkém stádiu, která ale může přejít k agresivní „obraně“ se smrtícími následky. I proto je důležité dál tlačit na zefektivnění kontroly získávání a držení zbraní. Prvním krokem by mělo být přijetí zákonů o zbraních a střelivu, které dorazily do Sněmovny krátce před masovou vraždou na FF UK, a to v takové podobě, která bude dostatečně restriktivní, ale především skutečně efektivní v kontrole způsobilosti jejich držitelů.

Jisté nicméně je, že s dalším přibýváním počtu zbraní a střeliva mezi lidmi, živeným jistě i lobby výrobců zbraní a střeliva, bude i s dobře nastavenými zákony tragédiím jako byla ta na sklonku loňského roku stále obtížnější zabránit.

Diskuse

V přehledu lobbistů z oboru tabáku, alkoholu a zbraní zapomněl pak pan Outrata na lobbisty za legalizaci drog. Mít hodně odbržděných magorů je velmi pokrokové. Agresivní psychotik se samozřejmě nesmí dostat ke zbraním.

FO
January 9, 2024 v 16.32

Nezapomněl jsem já, ale scénárista zmíněného filmu. Tam drogy nefigurují, a to vlastně z jediného důvodu - na rozdíl od zbraní, alkoholu a tabáku nejsou zcela legální komoditou a předmětem ekonomicky důležitého byznysu. Pokud by jím byly, nepochybuji, že by měly nejen ve filmu svého lobbistu či lobbistku.

Drogy jsou na tom, pane Outrato, podobně jako zbraně: některé zcela legální komoditou jsou, ale třeba heroin ani lehký kulomet si občan legálně pořídit nemůže. A samozřejmě jak drogy, tak i zbraně jsou předmětem ekonomicky důležitého byznysu – například produkce opia a heroinu tvořila do doby návratu Tálibánu k vládě snad asi desetinu afghánské ekonomiky.

Ano, drogy tedy zcela legální nejsou, a proto také existují lobbisté bojující za jejich legalizaci. Za legalizaci drog [a tím i za psychicky zdravou společnost – proti současným nezdravým kapitalistickým poměrům] totiž bojuje celá progresivistická levice. Zbraně zakázat, aby se ve společnosti nešířily, drogy povolit, aby se šířily. To dává smysl. Hlavně se takový zfetovaný magor nesmí dostat ke zbraním, ale ty by přece byly zakázané. (A také by neměl kouřit tabák a nadměrně pít.)